Pod maskou i povrchem událostí v Polsku

S LUKÁŠEM PALYZOU Původně chtěl v ochranné masce hrát až do konce sezony. Odborníci v tuzemsku mu ale dodali odvahy, a tak ji tento týden na reprezentačním soustředění poprvé odložil. Víc toho však prý nevidí. Dnešní masky už jsou totiž hi-tech a nebrání vůbec v ničem. Nový život bez masky je ovšem jen jednou ze součástí následujícího hloubkového interview s národním křídlem Lukášem Palyzou, v němž se dostane i na obrovskou motivaci v podobě vidiny MS po 37 letech, důsledky programu na EuroBasketu, nebezpečné myšlenky na 6-0, hraniční situaci Palyzových Gliwic v nabité polské lize, změněnou roli v týmu, důsledky nepřehledné situace v soutěži, okolnosti nedávného odstoupení tradičního ligisty ze Slupska, konec povinných dvou Poláků na hřišti a také na zemi, která v řadě regionů dorovnává Německo.

Lukáši, vaše tvář už je aktuálně v pohodě?
Stalo se to před čtyřmi měsíci a při operaci šlo o tu jednodušší variantu, což znamenalo vrácení lícního komplexu zpátky, bez potřeby titanových destiček a podobně. Doktoři říkali, že hojení kosti trvá čtyři až šest měsíců, ale experti, kteří se pohybují ve sportu, tvrdí, že už po jednom dvou měsících se tam vytvoří svalek, který to zlomené místo posílí, takže opakované zlomení ve stejném místě už není možné. Od doby, co jsem se vrátil do hry, jsem masku používal, ale že bych s ní hrál dál, i když nemusím, tak to taky dělat nebudu. Teď už to tak bude jen o mé hlavě. Masku jsem měl ještě v posledním zápase v polské lize, ale tady na nároďáku už se jí snažím sundat.

Původně jste ale předpokládal, že s maskou dohrajete sezonu až do konce.
Myslel jsem si to, ale i reprezentační fyzioterapeut „Abé“ (Jiří Šmíd) a týmový doktor Říman říkali, že možná už měsíc ji nosím zbytečně. Hojení kosti probíhá velmi intenzivně první dva měsíce, a když se to zpevní, už by k dalšímu zlomení ve stejném místě opravdu nemělo dojít, protože je to posílené víc než jinde.



Nebudete se teď ale bát dostat do obličeje ránu?    
Každý psycholog by asi řekl, že jo. Na totéž se mě ptali, když jsem dostal masku, že to nebude ono. Je ale zbytečné nad tím přemýšlet. Prostě jsem masku musel mít a hotovo. A teď už je zase čas ji odložit. V prvním tréninku v pondělí jsem při hře 5 na 5 už bez masky žádné obavy nepociťoval. Já spíš původně nevěřil, když jsem masku viděl, že je fakt tak pevná, že se nemůže nic stát. Pak jsem ale důvěru získal.

Byl to rozdíl hrát v takové masce?
Nebyl. Byla to jen starost navíc, kdy jsem nesměl zapomenout si masku vzít na zápas. Pokud bych ji zapomněl, nehrál bych. Jinak jsem to ale nevnímal. Prostě jsem si masku nasadil a tím, že je udělaná profesionálně přímo na míru, tam nebylo nic, co by mi vadilo. Ani při přihrávkách nebo výhledu do stran.

Pomohla vám maska při nějakém zásahu do hlavy?
Když jsem se vrátil z listopadového pobytu s nároďákem, měli jsme hned přátelský zápas a kluk přede mnou nějak zakopl, hodlil hlavou a trefil mě přímo do obličeje. Tehdy jsem v té masce získal i sebevědomí, protože to bylo ještě poměrně čerstvé, ani ne měsíc po operaci. Dostal jsem hlavičku přímo na obličej a vůbec nijak jsem to nepocítil. To svědčí o kvalitě masky, která je z nějakých uhlíkových vláken, posílených o další materiály. Paní z té společnosti, kde to vyrábějí, mi říkala, že i takové masky podstupují zátěžové testy jako třeba auta. Třeba do toho buší kladívkem. (usměje se)

Zvýšilo vám nošení masky „popularitu“ v týmu nebeo ve městě?
Maximálně spoluhráči měli narážky, ale to trvalo tak tři dny a pak se to přestalo vnímat. Nakonec se stejně hraje o vítězství, a jestli má někdo na hlavě masku, čepici, nebo nosí osm chráničů, to už pak nikdo neřeší.



Jakou formu a pohodu jste si z Gliwic přivezl?
Až na poslední prohraný zápas s poslední Varšavou v prodloužení bych řekl, že od Vánoc jsme začali hrát dobře. Vyříkali jsme si nějaké věci a výkony šly hodně nahoru. Už jsme měli čtyři vyhrané zápasy v řadě, škoda jen té Varšavy. Klub jako nováček měl jako cíl hlavně se odpoutat ode dna a být mezi těmi, kdo bojují o play-off. To se až do Varšavy dařilo, byli jsme pár výher za play-off, ale ten špatný výkon nás při výhrách konkurentů vzdálil na čtyři výhry rozdílu. Šanci pořád máme, střed tabulky je stále nahuštěný, 11 týmů tam je mezi 8 až 13 výhrami a může se stát cokoli. My ale teď máme poslední dva zápasy doma a končí nám blok 9 domácích utkání v řadě, ve kterých se nám zatím celkem vedlo. Pak ovšem jedeme do Ostrowa, Wloclawku a Toruně, což jsou komplikovaní soupeři. Bojovat se ale dá pořád.  

Nadcházející dva zápasy národního týmu už hodně napoví o šancích na účast na Světovém poháru. Jak je vidíte vy?
Je to ještě dlouhá cesta. Osobně jsem byl potěšen, že se první dva zápasy vyhrály. Nicméně tím, že se vyhrálo i ve Finsku proti nejtěžšímu soupeři, hned se začalo mluvit o tom, že to bude 6-0 ve skupině, cestička je zametená a už se koukáme na skupinu ve druhé fázi. Jenže jak Island i Bulharsko v tom prvním okně nevypadaly bůhvíjak silně, tak jsou schopné se teď posílit o další hráče. Stane se, že euroligový hráč, který v listopadu nemohl za reprezentaci nastoupit, přestoupí do neeuroligového klubu a najednou nastoupit může. Nás trenér upozornil, že Bulhaři vypadají velice dobře, naturalizovali rozehrávače Bosta a nebude to nic jednoduchého. Tyhle zápasy budou velmi klíčové v tom, abychom dokázali potvrdit formu a nasbírali co nejvíc výher. Víme, s jakou skupinou bychom se pro druhou fázi smíchali, a postup tří celků pak vypadá přívětivě. Myšlenka postupu na mistrovství světa, což ani nevím, kdy se povedlo naposledy (1982), navíc Česko tam ještě nikdy nebylo, je pro všechny hráče obrovskou motivací.

Navíc s vidinou posílení o Satoranského s Veselým pro zápasy na přelomu června a července…
Jasně. Teď se v nároďáku tvoří zajímavá generace hráčů, kteří jsou v nejlepších letech, mají zkušenosti, odehráno spoustu zápasů v reprezentaci a na evropské scéně vůbec. Už by to nebylo jet si tam jen tak zahrát, je potřeba myslet i na nějaký výsledek a k tomu všichni směřují, to všichni chtějí a snaží se tomu podřídit. V hlavách to tak mají všichni, ale s tou rozsekanou kvalifikací je ta cesta ještě složitější. Teď ale musíme myšlenky na mistrovství světa odložit a soustředit se na výjezd do Bulharska.



A co Island, bude pro něj důležité, aby zejména účastí centra Hlinasona našel centimetry a vyrovnal se vám o něco víc pod košem?
Výsledek s Islandem doma o 20 byl super, ale když jsem utkání sledoval, neměl jsem z obrazu hry pocit, že bychom soupeře přehráli rozdílem jedné dvou tříd a nemuseli se teď vůbec strachovat. Je to účastník ME a má kvalitu, navíc v listopadu mu nějací hráči chyběli. Teď by tam měli být, a to včetně bývalého euroligového hráče Stefanssona, navíc je ve hře i centr Hlinason z euroligové Valencie a pro nás to bude zápas venku. I trenér nás upozorňoval, že byť máme bilanci 2-0, do nějakého optima to má hodně daleko.

Bude hrát roli náročné cestování?
Myslím, že na to je spousta hráčů zvyklá. Asi budu mluvit za všechny, když řeknu, že to moc nevnímáme. Spousta současných reprezentantů má za sebou řadu sezon v Nymburce s VTB ligou a Eurocupem dohromady, s létáním do Krasnojarsku a podobně. Letět do Sofie a pak přes Londýn do Rejkjavíku není žádná tragédie. Snad se před zápasem na Islandu ještě dostaneme do arény kvůli aklimatizaci. Pro mě osobně by byl problém, kdyby se muselo jít rovnou na zápas. A pokud nebude trénink, aby byla aspoň ranní střelba. Jsme ale dost zkušení na to, abychom se s tímhle poprali.

Dá se tenhle program srovnat s EuroBasketem, kde se hraje i dva dny v kuse, nebo třikrát za čtyři dny a není moc prostoru se na soupeře připravit?
Podle mě se to srovnat nedá. Na ME mě překvapilo, že jsme hráli poslední tři zápasy ve skupině (ve čtyřech dnech) už ve tři odpoledne, což je pro ten naučený biorytmus hráče trochu problém. Trenér třeba po zápase předchozího dne zruší ranní střelecký trénink, v aréně se musí být už kolem jedné, není tam ta pravidelnost snídaně – trénink – oběd - odpočinek a i to bylo na některých z nás trochu vidět. Ty dřívější zápasy jsme neodehráli v úplně nejlepší formě a určitě jsme je mohli odehrát líp. Pokud by ale byla možnost si na Islandu ráno zastřílet, pak mít čas na taktiku a zápas bude až večer (hraje se v 17:00 českého času), tak to pro nás nebude problém.  

Vraťme se ještě do polské ligy, kde jste teď 41. střelcem s 11,5 bodu. Nebýt zranění, mohlo to být výrazně lepší?
Samozřejmě se leccos změnilo. Když se mi stalo to zranění, byl jsem na jiných příčkách, měl nějakých 15 bodů a 5 doskoků. Ta role byla minutově větší, ale bohužel dva měsíce pauzy se projevily. Začal jsem chodit z lavičky, ze čtyř cizinců taky můžou hrát naráz jen tři. Já si na minuty ale nestěžuju, pořád je to kolem 25, což je dobré, ale ta role se změnila. Tým hrál dva měsíce beze mě, dobře v té době zahráli někteří jiní a trenér začal věřit i ostatním. Nebylo to tak, že tady máme borce z EuroBasketu, tak bude hrát 35 minut a vyhraje nám to.

V polské lize tedy musí být v každý moment ve hře dva domácí hráči?
Ano. Chtějí to ale od nové sezony změnit, protože to logicky zvýhodňuje týmy s polskými hráči reprezentačního kalibru. Mělo by se to změnit, že v sestavě bude maximálně 5 cizinců a pak tedy 7 Poláků, ale bez omezení ohledně toho, kdo musí být ve hře.



Jak těžké je být v polské lize na dvojciferných bodech a kde vidíte soutěž v rámci Evropy?
Nemyslím si, že je to vyloženě těžké dávat aspoň deset bodů. Hodně záleží na roli v týmu a na minutách. To ale platí pro jakoukoli ligu. A kde vidím soutěž? Jednoznačně o jednu až dvě úrovně výš než naši, bohužel. Nymburku i Zieloné Goře (úřadujícím národním šampionům) se v Lize mistrů podařilo postoupit do play-off (ze druhé a čtvrté příčky stejné skupiny), ale zatímco Nymburk v NBL kraluje, Zielona Gora je v polské lize aktuálně třetí s mankem čtyř výher na vedoucí Wloclawek. Konkurence v Polsku je fakt velká, jsou tam týmy jako Wloclawek, Toruň, Dabrowa Gornicza, která jako tým naší úrovně začala sezonu úžasnou bilancí 12-2, dál Zhořelec nebo Štětín a hlavně je strašně silný střed tabulky. Vůbec bych se nebál říct, že týmy ze středu i spodní části tabulky by v NBL jednoznačně bojovaly o skupinu A1. Kromě nás a Legie Varšava ostatná kluby hrají polskou ligu roky, soutěž je ekonomicky dost silná a kluby si mohou přivést kvalitní cizince. Sám jsem byl překvapený, protože jsem v zápasech čekal spíš řežbu, ale není to tak. Je tam hodně talentovaných hráčů, hrají se zápasy s vysokými skore a je to normální věc.  

Na druhou stranu liga až v půlce sezony získala nového generálního partnera, opět z energetické oblasti, a rovněž v polovině sezony odstoupil ze soutěže Slupsk, a to po 19 letech v soutěži. Není to stín ulpívající na té kvalitě?
Tenhle problém měli i v Německu, kdy jeden klub nedodal materiály, které měl, a odstoupil (shodou okolností během sezony, kdy Palyza hrál právě bundesligu za Bayreuth). A stalo se to v ekonomicky silné bundeslize. Stejný pocit mám i teď z Polska. Slupsk byl minulou sezonu čtvrtý (ve čtvrtfinále jako osmička vyřadil vítěze základní části Wloclawek, přičemž mezi prvním a osmým byl rozdíl jen 6 výher), šlo o tradiční ligový klub, ale najednou neměl peníze. Bohužel, nedá se nic dělat. Já jsem samozřejmě neviděl do toho, co se stalo, ale někdo začal rozhlašovat, že jeden z manažerů peníze někde ulil a zmizel. A pokud jde o nového sponzora ligy Energu, to byl paradoxně sponzor Slupska. Jinak kolují zprávy, že kolem poloviny klubů má lehké finanční problémy a ne vždy chodí platy včas. Není to ale tak, že by se každý rok po sezoně soudilo sto hráčů. Hráči dostávají, co mají, někdy s malým zpožděním, ale celkově jsem hlavně překvapený, jak je Polsko jako velká země rozvinutá. Sever a západ se dá v klidu srovat s tím, co jsem viděl v Německu, po stránce životní úrovně i dalších oblastí. Víc na východ už to je jiné, ale celkově to je pěkné.

Polská liga se teď už třetí sezonu hrála v lichém počtu 17 týmů (letos do odstoupení Slupsku), hraje se všechny možné dny, v počtu odehraných zápasů existoval v první polovině sezony poměrně velký rozptyl. Považuje se to za problém, nebo vše řeší procentuální úspěšnost výsledků?
Spíš než procentuální úspěšnost se tam řeší, že k nějakému datu budou mít základní část všichni odehranou. Největší problém s tímhle měla Radom Patrika Audy. Kvůli nějakým zápasům Ligy mistrů si na začátku sezony něco odložili, navíc patřili mezi první, kdo kvůli lichému počtu nehrál, a byli v první fázi sezony dvanáctí třináctí, protože měli odehráno o tři zápasy míň než ostatní. Takže jo, zkresluje to tabulku, je to divné a nevím, jak to bude do budoucna. Teď ale proběhla zpráva, že po odstoupení Slupsku nikdo padat nebude, tedy ani bezkonkurenčně poslední Varšava. Nevím, jestli to nebudou chtít uzavřít na 16 týmech, nebo přiberou dva. Bavil jsem se o tom s Patrikem, že ten různý počet zápasů i zvětšuje tlak na tým. Sponzoři od toho něco očekávají a teď ten klub i kvůli menšímu počtu zápasů je dole, lidi jsou nervózní, je potřeba vyhrát, jenže se nevyhraje, třeba je i těžký los. Taky se hrají zápasy ve čtvrtek, v pátek, sobotu i neděli a je to takové rozsekané. Já osobně nechápal, proč v době Vánocí, kdy bych považoval lepší hrát naposledy dvacátého prosince a pak po Novém roce, aby hráči měli volno a mohli vidět rodiny, se hrálo dvacátého, třiadvacátého, sedmadvacátého a hned prvního ledna, a pak je období, kdy se hraje v neděli, v týdnu nic a zase až v neděli. To mi nejde do hlavy. Pokud by někdo chtěl oponovat větším počtem diváků během vánočních svátků, tak to mi vůbec nepřišlo.