Model „bázi“ v izolaci je minulostí

VE LVÍM ZÁKULISÍ S MICHALEM ŠOBEM Je to pohled z většího odstupu, než mají hráči, přece však zblízka. Takříkajíc z první ruky. Pohled, který může dát perspektivu i některým nepříjemným tématům. Anebo těm, na která se běžně nedostane. Proto po skončení první fáze světové kvalifikace přišel čas nahlédnout i do pracovny už nyní nejúspěšnějšího manažera české mužské reprezentace za čtvrtstoletí samostatnosti. I on dobře ví, jaké to je sedět během sezony na dvou, nebo více židlích naráz, což se týká téměř celého realizačního týmu lvů. Barvitým a především rušným zákulisím posledního reprezentačního roku vás nyní provede Michal Šob, jinak také vedoucí týmu a lecčeho dalšího v pražském USK.   

Michale, národnímu týmu by možná už jen dvě výhry nad Bosnou ve druhé fázi kvalifikace mohly stačit k postupu na světový šampionát. Jak nezvykle to zní jen deset měsíců po neslavném loňském EuroBasketu, kde se horko těžko vydolovala jen výhra nad domácími Rumuny?
Pořádně mi to došlo až cestou nocí v autě po posledním zápase s Bulharskem - jak blízko velké věci jsme. Třicet šest let bez MS se zdá jako věčnost. Když se podíváme po kolektivních sportech, a odmyslíme si hokej, který se vší úctou nehraje na vysoké úrovni zase tolik států, moc jich na mistrovství světa za posledních deset let nebylo (házenkáři 2015, volejbalisté 2010, fotbal naposledy 2006 a před tím 1990 – pozn.). A to je ta největší výzva a největší čest. Zároveň člověku dojde, jak velkou cestu spousta hráčů i celý tým ušli za posledních sedm let. Ještě v roce 2011 byla reprezentace v divizi B a zvedala se od pomyslného sportovního dna, pak přišlo po strašné době mistrovství Evropy 2013, následoval super úspěch se sedmým místem na ME 2017, a to bylo něco neuvěřitelného. Kdyby nám před prvním zápasem divize B se Slovenskem někdo řekl, že za osm let můžeme reálně klepat na brány mistrovství světa, asi by si leckdo spíš zaklepal na čelo. Ti hráči tomu ale věřili, šli za tím a uhráli si to sami. Nicméně pořád platí, že od toho historického úspěchu jsme stejně blízko, jako daleko.

Byla bilance 5-1 v první fázi až nad očekávání, anebo se tak trochu čekala, jak si myslí řada fanoušků nebo i někteří hráči?
Kdyby se nás někdo zeptal ještě před kvalifikací, kdy nikdo nevěděl, do čeho jdeme, především kvůli změně klasického letního režimu na systém „repre oken“, tak bychom 5-1 asi brali. Průběh kvalifikace ale ukázal, že ten tým se od loňského EuroBasketu posunul hodně dopředu, řada hráčů dorostla do role lídrů, „odmaturovala“ na velké scéně a mohlo to být i 6-0. Věděli jsme, že pokud se chceme zúčastnit po 36 letech mistrovství světa, musíme posbírat co nejvíc výher v první kvalifikační fázi. Bohužel tam ta jedna porážka z Islandu je, taky je ale třeba říct, že z mnoha důvodů nebylo to druhé „okno“ snové, co se logistiky a organizace týká. My pak celý zápas na Islandu dotahovali a těch 5-1 je asi po sportovní stránce spravedlivých. 



Třeba teď proti Finsku na český tým, hrající navíc doma, sázkové kanceláře vypsaly nebývale vysoký kurz jako na velké outsidery. Nevěřila mu ani FIBA, je stále ještě podceňovaný?
Po stránce zvuku v Evropě a respektu ostatních týmů a jejich trenérů, mám za posledních pár let pocit úplně opačný. Všichni díky účasti na posledních třech EuroBasketech vnímají naši vzrůstající kvalitu, což předtím nebylo pravidlem. V Česku to vnímání takové ještě není a mnozí ty hráče berou za stále možná mladé, nezkušené, optikou každodennosti hlavně v Kooperativa NBL. Oni už ale během let dorostli v kvalitní borce a především táhnou za jeden repre provaz. To je největší výhoda lvů. Vrací se ty odehrané minuty. Kolem „repre“ hráčů se ale točí zajímavé kluby i zajímavé nabídky, a když vezmu naši asi nejsilnější stránku, což je zastupitelnost na jednotlivých postech, tak ta se přesně ukázala a zlomila vaz Finům. Jestliže Jaromír Bohačík byl tahounem v prvních dvou oknech, což je zajímavé v kontextu jeho nepovedeného evropského šampionátu a kritiky, která jej pak stihla. Na Evropě zaplatil klasickou „nováčkovskou daň“ na velké scéně, kterou by jednou stejně zaplatit musel, takhle si to tedy odbyl a v kvalifikaci už byl bodovým lídrem týmu. Poslední okno mu sice tolik nevyšlo, ale do první řady se postavil Vojta Hruban, vyšvihl tam 30 bodů Finům a všichni byli překvapení. My ale ne. Při této zastupitelnosti se soupeři nemohou připravovat na jednu hlavní hvězdu typu Markkanena, ale musí se chystat na komplexní týmový výkon nejen v obraně, ale i v útoku, kdy může vystoupit z řady kdokoli. Ty sázkové kanceláře, ale nejen ony, ovšem berou spíš to, co je na papíře - zvučná jména, o kterých to ale kolikrát není. Zvlášť to platí, když máte v „repre“ pauze jen pár dnů na přípravu a většinou nerozhoduje tolik taktika, jako nasazení. Ač jsme na soupisce neměli ultra velké hvězdy, všichni táhnuli za jeden provaz, což bývá pro soupeře to nejhorší.

Kde ještě se ten posun týmu od ME projevil?
Vedle Jardy Bohačíka můžu jako další příklad uvést Martina Kříže, který teď proti Finsku podal neuvěřitelný výkon (při zranění kotníku), byl „energizmem“ týmu a spolu s Pavlem Pumprlou vystavil stopku Markkanenovi. Ani jeho výkony, stejně jako ocenění pro MVP Finále NBL a Final-4 poháru, ale nepřišly odnikud. Všechno má svůj čas, někdy je ten vývoj rychlejší, jindy pomalejší, ale nejde v tom růstu ty kapitoly přeskakovat. Pokud hráči nejsou extrémně talentovaní jako třeba Jirka Welsch nebo Luboš Bartoň, kteří v 19 letech přijeli na první Evropu a v zápase vyšvihli 20 bodů, prošla si tímhle vývojem většina hráčů. Hodně jim tenhle proces pomáhají urychlit zahraniční a mezinárodní zkušenosti. Díky Nymburku bude teď hrát Ligu mistrů i Opava a další kluby se podělí o další poháry. To je ta nejlepší zprava pro český basket a jeho reprezentaci. 



Jak se podařilo nastartovat Vojtěcha Hrubana, který dosud v reprezentaci neměl tak důležitou roli?
I u něj to souvisí s vývojem. V prvních dvou oknech byl bodovým lídrem Jarda Bohačík, ale i Vojta tam hrál svou roli výborně. On je neuvěřitelně silný v obraně. Umí to na obou polovinách hřiště a nebyl tam nějak schovaný. A v momentě, kdy na tom nebyl ve třetím okně optimálně Jarda, vystoupil z řady. Jednou to je on, jindy Martin Kříž, Blake Schilb, Patrik Auda nebo Ondra Balvín. A díky tomu má tým sílu. Vojta podle mě dospěl už i mentálně v hráče, který je schopen brát na sebe důležité momenty utkání, zvládá je, ale ani u něj to nepřišlo samo. Velmi si to odpracoval a leccos si i vytrpěl. To mohu potvrdit, protože ho znám z klubu - při prvních sezonách v NBL ho limitovala hlava a nedostatek sebevědomí. Teď to vše dokázal skloubit.  

Jediná porážka v první fázi přišla s nepostupujícím Islandem, stejně jako ve Finsku a v Bulharsku po průběhu s propadem do vyššího manka, ale především za krušných logistických podmínek. Ještě vás to budí ze sna?
To je téma, na které nerad vzpomínám, protože se vždy hrozně rozčílím a vzpomenu si na tu bezmoc. My si už před dvojbojem v Bulharsku a na Islandu s tou šílenou přepravní logistikou z Bulharska na Island, kdy byl mezi zápasy v podstatě jen den pauzy, řekli, že to nikdy nebude žádná výmluva, na čemž trváme. Ano, všechno nebylo ideální, ale bohužel to bylo dle kvalifikačních pravidel. FIBA se to nepovedlo. Kriticky bych o tom mohl mluvit i několik dní v kuse a taky jsme to s FIBA řešili a všichni techničtí komisaři si toho dost vyslechli, především ten na Islandu si mě asi bude pamatovat nejvíc (usmívá se). Island toho všeho navíc využil naprosto a beze zbytku. My přiletěli pozdě v noci, vlastně až v den utkání. Hrálo se ve tři odpoledne, což tam ani není běžné, jak mi potvrdili i lidi z ambasády a Češi dlouhodobě žijící na Islandu. Nebyl to tedy požadavek televize, jak nám tvrdil domácí tým, ale vše bylo řízené dopředu. Pravidla to ale umožňují, soupeř je neporušil, a to, jestli se zachoval morálně a gentlemansky, je věc druhá. Jistě, asi každý tým by pro sebe z té situace chtěl získat maximum. My nakonec v zemi nestrávili ani 24 hodin, a mít víc sil a nebýt to v únoru, asi by to dopadlo trochu jinak a utkání jsme zvládli. Konec jsme sice měli z čáry trestného hodu ve svých rukou, ale nedopadlo to. Je to kaňka, což tak všichni bereme, ale už se stalo.

Až na Island doma to byla v první skupině samá dramata, ve Finsku a Bulharsku tým složitě obracel skore, takže mohlo leccos dopadnout i jinak. Ukázala se už tady vnitřní síla mužstva?
Přesně tak. Mohlo to být 4-2, nebo i jinak, za 5-1 jsme i při těch průbězích zápasů rádi. Potvrdilo se, že to nebude až tolik o taktice, kráse, basketbalovosti a pohledných akcích, ale spíš o urputnosti a bojovnosti, kdy záleželo na získání každého odraženého míče nebo na každé ztrátě, na tom, kolik týmy byly schopné dát snadných košů, protože bylo naprosto nereálné, aby se během pěti, nebo dokonce jen tří dnů přípravy nacvičovaly nějaké vyzrálé kombinace. Hráči k tomu přistoupili naprosto neuvěřitelně a i teď s Finy a Bulhary rozhodlo jejich nasazení a lví srdce. Motto „rvi se jako lev“ bylo naplněno beze zbytku, a i když nám teklo do bot, a Finové v koncovce snížili na dva body, nezpanikařili jsme a šli si za svým. Hráči předvedli famózní výkony a srdce rozhodlo o tom, kde teď jsme. Třeba Martin Kříž si den před Finskem zranil kotník, ale i bez ohledu na výsledky vyšetření už dopředu počítal s tím, že nastoupí. Za všech okolností chtěl hrát a tohle ten tým zdobí. Hráči chtějí táhnout za jeden provaz a na hřišti nechali všechno. A teď mají reálnou šanci se probojovat na šampionát mezi basketbalovou smetánku celého světa. Naším cílem byla druhá část kvalifikace a MS. Jsme ve druhé fázi a máme v rukách slušné karty.  



Sílí týmový duch a zájem o reprezentaci i tím, jak se zvyšuje šance na přepsání historie? A spolknou hráči snáz i to, když hrají menší minutové porce?
Týmový duch určitě sílí a sílí i sebevědomí jednotlivých hráčů. Už dávno pochopili, že národní tým je něco trochu jiného než klub. Pokud by v klubu jeden dva zápasy hráli míň, než je běžné, nějak by to vnitřně asi řešili. Jde jim o živobytí a kariéru. V reprezentaci je to ale tak, že jednou se daří víc tomu a hraje delší minuty, podruhé je to zase někdo jiný. Taky záleží na taktice a soupeři. Na někoho platí menší sestava, na někoho hra klasických pivotů. Martin Kříž měl skvělý zápas s Finskem, kde sedřel z kůže Markkanena, který dával jen těžké střely. Martinovi se pak pro změnu nedařilo s Bulhary, ale tak to prostě je. To samé Ondra Balvín. Na Finy platila nižší sestava a on hrál méně, s Bulhary to bylo naopak a on už dominoval. Kluci to vnímají a respektují a s minutáží nikdy nebyl problém. Jinak hráči až na výjimky reprezentují všichni. Jistě se můžeme bavit o absenci Honzy Veselého a teď po dlouhé době i Tomáše Satoranského, ale širší jádro zůstává stejné. Nemyslím si tedy, že by se právě teď zvýšil zájem o nároďák, spíš je jen umocněný tou reálnou šancí na úspěch. Všichni jsou připravení se o ní poprat, a když jsme se loučili po utkání s Bulharskem, hráči se sami ptali, co a jak na další okno, což je vždycky ta nejlepší zpráva. Myslím, že se těšíme všichni.

Ondřej Balvín si prý chce sám vyjednat v klubu, aby mohl být na co nejvíce zápasech druhé fáze.
Ano, sám přišel po Bulharsku s tím, že si uvědomuje, že teď bude hráčem Euroligy, ale jeho prioritou bude hned po příjezdu do klubu si sednout s vedením a trenérem a pokusit se jim vysvětlit, že chce být součástí našeho týmu a nechce si to nechat ujít. Doufám, že mu klub vyjde vstříc, je v tom hodně politiky na daleko vyšší úrovni, ale takový přístup hráče samozřejmě potěší. Doufám, že Ondra s námi v tom dalším okně bude. Řešíme zatím jen to zářijové, protože co bude v listopadu, nikdo neví.

V týmu jsou nyní už čtyři otcové – je to znát v jejich větší zodpovědnosti i v reprezentaci?
(usměje se) Hráči jsou zodpovědní stále stejně, ale i tohle téma už jsme řešili, protože je v týmu stále aktuálnější. Všichni vnímají hráče jako Vojtu Hrubana nebo Martina Kříže stále téměř jako „dorostence“, ale oni už se mezitím oženili, mají rodinu a posunuli se ve svých osobních životech o kus dál. My se i podle toho snažíme upravovat fungování týmu. I z tohoto důvodu je třeba příprava v Nymburce, kde většina hráčů a členů realizačního týmu v blízkém okolí bydlí. Mezi tréninky tak mohou být doma a všichni jsou spokojenější. Je-li spokojená rodina, partnerka, pak je v pohodě i hráč a projevuje se to i na jeho výkonech a reprezentačních možnostech. Pro tyhle kluky je daleko těžší všechno skloubit, což si málokdo uvědomuje. Bohužel se o tom moc nemluví. Místo klidu po sezoně, kdy by se mohli věnovat rodině nebo svým partnerkám, jedou na sraz nároďáku a u nás kolem týmu za to hráči mají největší respekt a obdiv. Oni totiž nemusejí, ale chtějí a jejich protějšky a rodiny je v tom podporují. A pak přijdou na hřiště, kde musejí nechat všechno, protože jak jsem řekl, není to tolik o té taktice, jako o bojovnosti, nasazení a vyladěnosti. Doufám, že tohle i veřejnost začne oceňovat víc. Hodně jsme o tomto tématu mluvili v průběhu třetího repre okna s kapitánem a chystáme několik změn, aby hráči při tom delším čtvrtém „repre bloku“ měli větší rodinné zázemí, přestože jsou třeba zrovna daleko od domova. Modelu hotelu a izolace už prostě odzvonilo. Na druhou stranu i benevolentnější režim musí mít svá pravidla, která ovšem hráči dodržují.



Pro zajímavost, za poslední dobu se nikdo z vyloženě rodinných důvodů neomlouval?
Takové důvody tam nebyly, nebo byly zástupného rázu. Když uvedu příklad z loňska, tak Tomáš Satoranský si kvůli EuroBasketu odložil až na letošek svatební cestu. To jsou věci, které nejsou vidět, ale asi je potřeba o nich začít mluvit i nahlas, protože to pro ty hráče není nic jednoduchého. Za to, že právě rodinné důvody nebyly důvodem k omluvám, samozřejmě patří velké uznání i partnerkám hráčů, jež je podporují. Když máte doma tři nebo čtyři děti, nemůžete jen tak přijít a říct „mějte se tu fajn, jedu na měsíc stát se lvem“. 

Okna ale vytrhují z klubů i odjinud také řadu členů realizačního týmu, jaké problémy to přináší tady?
Začnu trochu šířeji. FIBA na první pohled argumentuje tím, že díky oknům mají hráči volné léto. Já s tím úplně nesouhlasím. Letos tomu tak není určitě, navíc s tím souvisí i spousta dalších věcí. Je pravda, že během sezony jsou hráči nějak připravení, v kondici, přijdou a hrají. Spousta z nich ale také v sezoně laboruje s různými zraněními nebo výkyvy formy. A hodně z toho platí i o realizačním týmu. Česko nemá až na trenéra mužů stálý realizační tým u reprezentace mužů a žen, myslím teď na plný úvazek. Jsou to nadšenci, stejně jako samotní hráči, kteří si na okna během roku musejí brát dovolenou a dělají to hlavně z nadšení pro ten tým. Petr Czudek (nový asistent u lvů a kouč Opavy) pracuje pro „repre“, ale zároveň skládá svůj tým a připravuje klub na Ligu mistrů. Honza Pospíšil (asistent v USK Praha i v reprezentaci) připravuje podklady na NBL pro klub a druhý den přepíná a věnuje se hře Finska. Tak to prostě je. Není jednoduché sedět na dvou židlích a přitom ani jednu nešidit. Časové možnosti oken jsou jiné, než když máte akci na měsíc a půl v létě. My i proto točíme tři fyzioterapeuty, kdy Jiří Šmíd a Radek Petrů působí v Nymburce, takže jeden zůstává v klubu a druhý jede s nároďákem, a pak máme Lukáše Rabu, který pracuje na klinice, kde mimo jiné mají naši hráči zázemí, nemůže se uvolnit pokaždé a třeba teď s námi byl jen poslední týden. Při té složité logistice je opravdu cenné, že si tihle lidé čas udělají. Já jsem strašně rád, že se v srpnu konečně vrací (z angažmá u české armády) Michal Miřejovský, který bude kondičním specialistou na plný úvazek, přes rok se bude věnovat hráčům, bude se snažit je rozvíjet, bude vzdělávat ostatní kondiční trenéry v klubech a jezdit po celé republice, což je posun dopředu a také součást nově vznikajícího projektu ČBF.    

Co je vlastně během těch pár dní přípravy v rámci kvalifikačních oken to hlavní, aby se pak dalo uspět na hřišti?
Není to tolik o basketbalu, ale o srdíčku, bojovnosti, nasazení, co nejvíc bodech z protiútoků a snaze co nejvíc eliminovat chyby. Třeba v únoru při dvojboji v Bulharsku a na Islandu jsme se připravovali jen 4 dny a už jsme odjeli do Bulharska, což moc času na přípravu nebylo. Hráči navíc přicházejí každý se svou odlišnou formou a jde o to je nějak sladit, aby ten „orchestr“ hrál ve stejné tónině a stejnou píseň a aby hráči byli připraveni mentálně. Méně to už je o nácviku nových věcí nebo taktice. Tak to bohužel je. Basketbalově – a to bez ohledu na to, o jakou jde velmoc – to nejsou zápasy, o kterých by fanoušci básnili, a basketbalová kultura není v Česku ještě na úrovni třeba Španělska, kde hráči přijedou na tři dni, na zkušenost to odehrají a vrátí se do klubu. U nás je to víc o bojovnosti, soudržnosti a podobných faktorech. V tomhle je to tedy komplikovanější. Až ve dvou letních oknech se dá připravovat o něco déle a lze z toho víc těžit i na hřišti, po taktické stránce. Taky se při delších „repre oknech“ ukazuje i duch a síla týmu. Všichni si to víc užívají, protože nejsou tak tlačeni časem.



Nicméně i před pár dny skončené červnové okno mělo v tomto směru k ideálu daleko.      
Je pravda, že ta příprava trvala na papíře čtyři týdny, ale každý hráč do toho okna vstupoval za úplně jiných podmínek. Patrik Auda měl sezonu dlouhou, vrátil se, laboroval se zraněním a naplno odtrénoval až trénink před veřejným přípravným zápasem s Gruzií, což už byl šibeniční termín. Blake Schilb přiletěl ze Sevilly až po půlce června, protože děti tam končily školu. Ondra Balvín taky dohrával sezonu později (semifinále ACB). Další hráči řeší úplný opak – sezona jim skončila třeba už začátkem května, už jsou i po dovolené a trvá jim, než se dostanou do rytmu a herní pohody. Je to tedy mix 14 nebo 15 individuí a je potřeba to vyladit, aby všichni byli spokojení a připravení odvést maximální výkon. Být hlavním trenérem a nemít možnost tyto věci příliš ovlivnit, je opravdu složité. Musíte pracovat s tím, co zrovna je, a co podmínky dovolují.      

Týmu nahrály i dílčí šťastné shody okolností, kdy Bulharům těsně před utkáním v Botevgradu odjel lídr Vezenkov, nebo když teď Finům skolila viróza Koponena. Spousty hvězd ale chyběly v celé kvalifikaci obecně, a to hodně i teď v červnu. Nakonec ona válečná situace mezi FIBA a Euroligou byla vaší výhodou, byť i český tým byl v kvalifikaci bez dvou opor?
Jistě by bylo super mít tým co nejdéle – bez ohledu na okna - v plné sestavě a sehrávat se dlouhodobě. Ty absence hvězd tam ale jsou a nemyslím, že by někdo griloval ostatní federace a hráče, proč nereprezentují. Je to i z výše rozebraných důvodů přirozená součást toho všeho. My bychom byli rádi, kdyby s námi Honza Veselý a Tomáš Satoranský mohli absolvovat úplně všechno, bohužel to je, jak to je, ale zase díky té zastupitelnosti hráčů dostali šanci jiní a podařilo se jim výkonnostně vyrůst, získat sebevědomí a do budoucna to může nároďáku jen pomoct – že nebudeme tým, kde se soupeř může soustředit na dvě tři hvězdy, ale musí si hlídat celou pětku na hřišti. To nic nemění na tom, že oba výše zmínění jsou pro tým hodně důležití a nezastupitelní.

Na sociálních sítích reprezentace nezřídka čelí útokům, že klíčoví hráči nejezdí kvůli kouči Ginzburgovi. Jak na to reagujete?
(směje se) Internetové diskuse moc nečtu, ale jistě se ke mně občas něco dostane. Nechci říct, že tomu nepřikládám žádnou váhu, člověka to samozřejmě mrzí, a nejvíc vůči těm hráčům a trenérovi. Já vždy říkám „ano, kritika k tomu patří, buďme kritičtí, ale pojďme se bavit o faktech a důvodech absencí jednotlivých hráčů“. Nicméně podle mě ani nelze být v internetové diskusi vítězem, i když máte pravdu a řeknete, že týden má sedm dní. Všechna fakta, domněnky, úsudky a pocity se zamíchají většinou ve velkém anonymním internetovém pytli. Osobně jsem četl, že Tomáš Satoranský nepřijel kvůli trenérovi a podobné názory, čemuž se musím jenom smát. Loni jsem měl tu čest a dostal pozvání na svatbu Tomáše Satoranského, stejně jako trenér Ginzburg. A neznám moc hráčů, kteří by nechtěli přijet na sraz kvůli trenérovi a zároveň ho zvali na svoji svatbu. Lidi kolikrát hledají to, co tam není, ale tyhle spekulace asi některé baví a možná je ta kritika i „naplňuje“. To k tomu ale patří. Nám nezbývá než se s kritikou všeho druhu poprat, ale nemyslím, že by konkrétně tohle v týmu někdo zvlášť řešil. Mně hodně mrzela i kritika výkonů některých hráčů na EuroBasketu. Souhlasím, že u některých výkony nebyly optimální, na druhou stranu bychom museli mluvit o konkrétních jménech a konstelacích, o tom, co se dělo. Pro ty hráče to byla úplně jiná pozice, na kterou už jsou díky EuroBasketu a zaplacení nováčkovské daně nyní lépe připravení. Můžeme vzít konkrétní příklad Jaromíra Bohačíka, který měl super sezonu v NBL, stal se MVP, ale mnozí si neuvědomují, jak jiný svět je EuroBasket se vším okolo. Ten tlak je tam jiný, je ohromný, je tam nervozita, vše je agresivnější, rychlejší, vyzrálejší. To vše svazuje, ať chcete, nebo ne. Ti hráči při svých premiérách logicky museli zaplatit tu nováčkovskou daň. Já jsem rád, že to je za nimi a právě na příkladu Jardy se to ukázalo – za EuroBasket sice sklidil až neoprávněnou kritiku, ale teď ukazuje, jak moc ho tahle zkušenost posunula. A i v případě dalších platilo, že všechno zlé je i k něčemu dobré. To nic nemění na tom, že Eurobasket 2017 nebyl pro naše barvy úspěšný. Hodně toho ale změnil.      



Jako asi nejpovolanější se můžete vyjádřit i k aktuální situaci Adama Pecháčka, který se loni zřekl účasti na evropském šampionátu po „last minute“ zranění Šimona Puršla. Můžete něco říct k jeho potenciálnímu dalšímu působení v reprezentaci?
Pro mě už je to historie. Adam mi teď psal a dával jsem mu číslo na reprezentační doktory, kteří mu nabídli servis. Federace se k tomu tenkrát postavila jednoznačně, na základě toho, jak k tomu přistoupil Adam. V posledních nominacích nebyl, ale nemyslím, že to bylo z důvodu uražení nebo ješitnosti. Svou roli hraje vždy i výkonnost. Já to otevřeně říkám tak, jak to je. Adam ve fázi, kdy se s námi loni připravoval na EuroBasket, neměl výkonnost na to, aby na turnaj za normálních okolností odjel, na což mělo vliv spousta faktorů, třeba i doléčování jeho tehdejšího zranění. Chyběli pivoti, on nakonec tu možnost jet na EuroBasket dostal a naložil s ní, jak naložil. Hráči jako Jirka Welsch či Luboš Bartoň čekali na svůj druhý EuroBasket osm let. Reprezentace není o přemlouvání. Já jsem rád, že je tu dostatek hráčů, kteří chtějí, makají pro tým a ukazují to i na hřišti. Třeba ještě Adama v dresu „repre“ uvidíme. Přál bych si, aby našel klub, ve kterém herně bude moct růst, jak si přeje a bude se mu dařit.

Jak to pro zářijové okno bude vypadat s šancí na účast Satoranského a dalších krajánků?
Září jsme začali řešit hned po zápase s Bulharskem, trenér je s hráči v kontaktu. Konkrétně Tomáše řešíme, situace u něj je složitější, že se teď všechno snaží podřídit kariéře v NBA, což je logické, a všichni to respektují. My doufáme, že s Washingtonem a s Tomášem najdeme cestu k tomu, aby se připojit mohl. Ondra Balvín už naznačil, že - Euroliga, neEuroliga -, reprezentace je pro něj prioritou. Musíme respektovat, že FIBA s Euroligou stále nesedí u jednoho stolu a nevypadá to na brzkou dohodu. Pro nás je podstatné, že ti hráči chtějí, a když je vůle, je daleko snazší dohodnut i věci, co se na pohled nezdají lehko realizovatelné.   

Jak reagují ostatní hráči, co se neomlouvají, že se stále řeší, kdo chybí? Necítí pak nedůvěru?
Je pravda, že mediálně se vždy hodně řeší, jestli přijedou Tomáš a Honza, ale nemyslím, že by to ostatní hráče vyloženě vyvádělo z míry. Taky je ale třeba říct, že ti hráči, co hrají, si zaslouží uznání a my si i v týmu už několikrát řekli: „Přestaňme se bavit o tom, kdo tu není, a bavme se o tom, kdo tady je.“ Ti současní ukázali, že i bez těch velkých jmen se dá kvalifikací úspěšně probojovat a vše máme ve svých rukou. Ukáže se, jestli nám v tom čtvrtém okně pomůžou, nebo nepomůžou i ta nejzvučnější jména, nicméně tým jasně ukázal, že důvěru veřejnosti si zaslouží a má co nabídnout, bez ohledu na to, jestli v jeho středu je, nebo není hráč Euroligy nebo NBA. A myslím, že říct před Finskem, že Markkanena zastaví polozraněný Martin Kříž, budou si někteří klepat na čelo, protože by to hodnotili z pozic Nymburk versus Chicago Bulls, ale ukazuje se, že to srdce je tam nejdůležitější a pak je jedno, jakou jmenovku má hráč na dresu, protože porazit se dá úplně každý. To nic nemění na tom, že s Tomášem a Honzou bychom byli silnější. 



Při absenci Satoranského, jak sledujete vývoj hráčů, kteří teď dirigentský post zastávají ze zdrojů české ligy, kdy duo Vyoral – Půlpán v poslední době neplnilo ani roli jedničky ve svých klubech?
Všichni tři tu roli nějak naplňují, je to pro ně trochu jiné. Hlavně pro Jakuba Šiřinu, který má v reprezentaci úplně nové spoluhráče (Vyoral je v Nymburce s pěti dalšími reprezentanty) a jiné herní systémy než v Opavě. Tomáš Vyoral to má o něco jednodušší, protože spoluhráče zná z klubu, a Viktor Půlpán je zatím v pozici nováčka, aby se co nejdřív začlenil a co nejdřív „zaplatil tu nováčkovskou daň“. Vždy záleží, jak se komu daří, jednou zahraje Jakub, jednou Tomáš, důležité je, že i řada dalších je schopná vyvážet míč, někdy z pozice jedničky hraje Blake, když potřebujeme, aby měl míč o něco déle v ruce, hodně s ním hraje i Jarda Bohačík a ta variabilita je tam poměrně velká, což je pak daleko nepříjemnější pro soupeře.