Dribling jako kartáčkem do pusy

S KENEM SCALABRONIM Jako jediný zatím v letošním létě dokázal vyvést některou z mládežnických reprezentací z evropského podpalubí na hlavní scénu. A mělo to parametry amerických snímků nastavujících zrcadlo prostředí zpod bezedných košů. V přípravě dívčí tým do 20 let prohrál všechna utkání, těsně před turnajem ztratil zásadní součásti své podkošové vozby a na B-divizní eurošampionát dokonce odcestoval v jedenácti. Přesto ze své výpravy do rumunské Oradey odmítl udělat „mission impossible“ a s nepravděpodobnou hrdinkou Lucií Hoškovou, nouzově přesunutou z křídla do podkošové vřavy, vyhrál z prvních šesti duelů plných pět nejvýš o 7 bodů. Finále, které už hrál hlavně za odměnu, si pak mohl užít a završil jím sedmizápasovou vítěznou jízdu. Tenhle rodák z Bostonu, který by si s vizáží Dennise Hoppera a nůší barvitých metafor mohl takový scénář s přehledem naťukat sám, tak dopsal i vlastní osobitou story. Ač před více než třemi dekádami v Německu u žen začínal, při oslovení od České federace byl před třemi lety překvapen, když měl převzít 18leté lvice. Ovšem nezaváhal – loni je dovedl ke 4. příčce na kontinentu, letos s kostrou stejného celku vytáhl do divize A kategorii U20. Teď o tomhle povedeném kousku (a nejen o něm) bude v detailech hovořit. Tedy i o Lucii, která na každý svěřený úkol odpoví „ano“, o neuvěřitelně nesobecké Veronice a výsadě opravdu dobrých hráčů, o simultánní tlumočnici Julii, o pravidlu zasloužených odměn, o negativních koučích, hráčích, co na něj křičí, (ne)jinakosti žen i driblingu jako trefování kartáčkem do pusy. Ken Scalabroni si nejednou vypomůže výrazy jako „velitel“ nebo „voják“, protože duši bývalého mariňáka jednoduše nezapře. Mariňáka, který si vystačí se dvěma pravidly. A i v 61 letech je stále hladový, tak, jak to žádá i po svých svěřencích. Proto nyní hledá další výzvu pro klubovou sezonu. Jestli u mužů, nebo u žen, na tom prý nesejde. Pro něj je basketbal jen jeden. I s tím kartáčkem do pusy…



Kouči, když vám den před odjezdem na ME vypadla zraněná Brabencová a už tak jste byli bez Stoupalové, Krejzové nebo Reisingerové a tedy s pořádně prořídlou podkošovou linií, jak zoufalý jste z toho byl vy sám?
Byla to složitá situace. Hráčské role už byly přidělené, herní kombinace a rotace nastavené, a když Míša Krejzová a zejména Natálie Stoupalová a „Braby“ vypadly v tak rychlém sledu, změnilo se všechno a znamenalo to velký problém. Už v přípravě jsme ale hráli tak, aby se ve hře každý našel a zapadl tady nebo tamhle a to nám pomohlo. Další hráčky byly schopné přijmout nové role, odvést potřebnou práci, zvládnuly to a výsledek hovoří za vše.

Jak těžko se trenérovi takřka přes noc mění zaběhnuté systémy, role a další herní věci?
Žádný kouč takové situace nevyhledává, zranění k tomu nicméně patří, zejména na této mezinárodní úrovni. Vy se musíte přizpůsobit, a to rychle. Děvčata to ale dokázala. Jsem si jistý, že některá na to nazírala i jako na nově naskytnutou příležitost a to je i správný přístup. Mohla hrát víc a zvládla to. Nejdůležitější bylo, že jsme zůstali u své hry.

Při absencích pod košem jste na „dlouhou“ přesunul jen 178 vysokou Lucii Hoškovou, která se nakonec stala top skórerkou týmu. Jak bláznivě to zní?
„Lucy“ už jsem vedl ve svém prvním roce u reprezentace U18 a pro mě je to hráčka, která odehraje všechno, ať po ní chcete cokoli. Vždycky odpoví „ano“. Na jednom z prvních turnajů, co jsem ji vedl, patřila mezi nejlepší na doskoku, navíc i dobře střílela trojky. Teď je ještě o dva roky vyspělejší a zvládá hrát zevnitř i zvenku, což nám pomáhalo v malých rychlejších sestavách s ní na pozici 4, kdy mohla obcházet své obránkyně z driblingu. Vždycky to má i stinné stránky, ale my se na to vždy dívali z pohledu našich výhod, které jasně převážily některé nevýhody, jež hra s menší „čtyřkou“ přináší. Navíc dnes už to funguje tak, že „čtyřky“ nehrají zády ke koši, běžně střílejí trojky, po clonách si odskakují na střely z dálky, běhají nahoru dolů. Pro „Lucy“ byl ten přechod z křídla hladký a zvládla ho skvěle. Jistě v každém zápase měla někde dole „mismatch“,  ale je to odolná a obrovsky soutěživá holka a nedala se. Vždy když zbývalo posledních pět vteřin soupeřova útoku, měly holky všechny clony přebírat a ona pak musela vykrývat driblující rozehrávačku nebo shooting guardku. Zvládala tak všechny druhy úkolů – stejně vysoké soupeřky, vyšší a těžší, rychlejší, ale vše to dávala skvěle.



Při těchto kádrových problémech, jak velkou věcí bylo vyhrát všech 7 zápasů a tím i celý turnaj?
Před ME jsme cítili, že máme opravdu dobrou šanci na postup do divize A, což byl hlavní cíl, samozřejmě vedle toho, abychom předváděli kvalitní hru. Kuriózní ovšem bylo, že v přípravě jsme nevyhráli jediný zápas. Ani jeden! Prohráli jsme s Tureckem, Ukrajinou, Francií (třikrát) i Lotyšskem (dvakrát). Všechny ty zápasy jsme ale byli vy hře, byli jsme konkurenceschopní a byla to velká „makačka“. A já si všímal, kdo je čeho schopen. A pak přišel první zápas ME s (pozdějším finalistou) Běloruskem. Byl ohromně náročný, ale když jsme se vypořádali se všemi překážkami, kdy hlavní bylo, jakým způsobem to tým dokázal, a našli jsme cestu k vítězství, už jsem nám dost věřil. Tým hrál agresivně, chtěl vítězit a ten první úspěch ho hodně „nakopl“.  Pak následoval i skvělý vítězný zápas s Tureckem a to už sebevědomí narostlo ohromně. Od té doby nebylo cesty zpět. V Americe říkáme, že když opravdu makáš, dřív, nebo později budeš odměněn a my byli odměněni za přípravu. Bez pochyby jsme byli nejlepším týmem na turnaji.

Když pomineme finále, kdy už jste měli zajištěnou divizi A, pět z předchozích šesti zápasů jste vyhráli nejvýš o 7 bodů. Do jaké míry to bylo díky štěstí a do jaké míry bojovým duchem týmu a velkými akcemi hráček v koncovkách? 
Tady jde veškerá chvála za děvčaty. Ona to musela na hřišti zvládnout a v těch těsných zápasech to musíte v koncovkách zahrát opravdu velmi precizně. Jde tam o mentální stránku, o to, jak váš tým funguje, a jak je soudržný. Holky v těch momentech ale vůbec nepochybovaly o výhrách a udělaly v těch klíčových momentech, co měly. A to týmy, které vyhrávají turnaje, dokážou. My jako trenéři stojíme za čárou a můžeme dát hráčům dobrý taktický plán, ale jsou to oni, kdo ho musí převést do hry.



Kdo si v těchto situacích bral tým nejvíc „do batohu“? Nebo se zápas od zápasu rodily nové hrdinky?
My jsme nechtěli hrát „hero ball“ (situace, kdy si vezme míč jeden hráč a vše odehraje sám). Snažili jsme se být maximálně týmoví, a i když jsme v některých situacích chtěli, aby se míč dostal k vybraným hráčkám třeba kvůli výhodnému „match-upu“, většina toho vyplynula z naší hry, z hledání „mismatchů“, vyhledávání volných střelců, kterým jsme pak věřili. Po většinu turnaje hrál tým soudržně, sdílel míč, měl vysoký počet asistencí a na to já kladu velký důraz. Vy už někdy můžete mít dobrý výhled na střelu, ale když má někdo lepší, pošlete mu míč a holky to dělaly i v těch kritických situacích. Jistě jsme někdy měli i štěstí, ale hlavně jsme hráli správně.

Před turnajem bych předpokládal, že top skórerkou týmu bude Veronika Voráčková, která už zazářila i v reprezentaci dospělých. Nakonec tomu tak ale nebylo. Chtěl jste po ní, aby byla spíš tmelem a hrála pro ostatní, než aby se soustředila na vlastní prosazení?
Veronika se stala MVP turnaje, protože hraje správně. Je neuvěřitelně nesobecká, je schopná hrát pozice 1 až 4 a zvládla by i centra, pokud by to bylo třeba. Ví, jak být efektivní, v útoku i v obraně, přihrávkami, střelbou, bloky, hrou pod košem. Má enormní vliv na hru a její celkový přínos jí vynesl cenu pro MVP. Myslím, že pro ni hlasovali všichni trenéři. Přijala náš soudržný způsob hry, se spoustou sdílení míče. Řada koučů i dalších lidí by řekla, že může dávat 20 nebo 25 bodů, ona má ale jinou mentalitu. Když dá 25 bodů v rámci plynulého toku hry, je šťastná stejně jako když dá 10 bodů s pěti asistencemi, a tým hraje dobře. A tak by to mělo být. Jistě jsem po ní někdy chtěl více střelby, ale ona dokázala najít řešení situací i v těch vypjatých koncovkách, aniž musela vystřelit. A to je výsada opravdu dobrých hráčů.

Pokud bude ve své kariéře i dál postupovat po správné stezce, kde vidíte její budoucnost?
Vždycky hráčům říkám: „Dostanete, co si zasloužíte.“ A když chcete jít daleko a hrát na nejvyšší úrovni, musíte tomu obětovat spoustu práce. V případě Veroniky - a teď mluvím za její působení v reprezentaci -, platí, že přijde na trénink, maká, miluje hru, chce se zlepšovat a pro všechny kolem je zjevné, že tahle holka má obrovský vliv na své týmy a můžeme jen doufat, že zůstane „hladová“. Pokud se bude dál zlepšovat, má v ní národní tým budoucnost i svého lídra, což je důležité pro kouče Svitka i celou federaci.



Kdo dál z letošní sestavy, včetně zraněných absentérek, by v nejbližších letech mohl a měl promluvit do národního týmu dospělých?
Spousta hráček z letošního výběru už za sebou má pěknou řádku mezinárodních úspěchů. Julie Pospíšilová a řada dalších hráček z letošního týmu jsou mistryně Evropy kadetek z roku 2015, některé půjdou do NCAA, budou získávat další zkušenosti a podle mě mají všechny stejnou šanci jako Veronika. Ta je teď před ostatními o něco vpředu, ale ostatní mají stejnou příležitost a bude jen na nich, jak se budou dál rozvíjet, jak budou pracovat v klubu, jakou budou mít vůli a touhu jít dál a plnit si své sny… A nic nedostanou jako dárek, vše si musí zasloužit.

Poslední tři roky zblízka sledujete největší české dívčí talenty. V kterých oblastech by se měly tuzemské hráčky oproti té nejlepší mezinárodní konkurenci ještě zlepšit?
Zaprvé, kluby do rozvoje svých hráček nejdřív investují dost úsilí, jejich trenéři s nimi tráví spoustu času a my je máme v národním týmu na opravdu krátký časový úsek, kdy se jim snažíme dát mezinárodní konfrontaci s kvalitními soupeři. Jak to poslední tři roky sleduju, není žádný velký rozdíl mezi českými děvčaty a jejich vrstevnicemi ze zahraničí. Na této úrovni U18 nebo U20 v každém národním týmu najdete nějaké nedostatky. Jsou hráčky, které umí tohle, nebo tamto dobře, některé dobře střílejí, jiné dobře doskakují, ale nikdo na těchto turnajích není dokonalý. Pořád se rozvíjejí. A české hráčky musí dál pracovat na základních dovednostech, protože o nich hra je. Je toho opravdu spousta, včetně správných stravovacích návyků. A ten proces zlepšování skončí vlastně až v okamžiku, kdy skončíte s basketbalem. Pokud přestanete mít chuť se zlepšovat, je čas skončit. Hráčky, které jsem vedl, si tohle, tuším, uvědomují. Nebo v to doufám! Jsou to mladé holky a teď (po postupu) si myslejí, že mohou „vyskočit na Měsíc“ (kouč použil rčení pro obzvláštní okamžiky radosti), ale od nás už si tohle vyslechly a řekl bych, že i ve svých klubech. Pokud chtějí hrát proti Dianě Taurasi, Breanně Stewart nebo Laie Palau, musí na to být nachystané a být na potřebné úrovni.        



Co třeba hra 1 na 1, ve které se zdejší kluci potřebují zlepšit podle kouče mužské U20?
I tohle patří mezi ty základní dovednosti. Nejde někoho obejít 1 na 1, když nezvládáte dribling, jako byste si vkládal do úst kartáček na zuby, což zvládnete i rozespalý se zavřenýma očima. Vždycky byste se do té pusy trefil, protože jste to dělal v životě už milionkrát. Jste si tak jistý, že se tím kartáčkem do pusy trefíte! A pro hru 1 na 1 platí totéž. Jak dobře zvládá hráč dribling? A dokáže potom i zakončit? Dokáže to i s faulem? Zvládne jít do jumpu, když mu někdo zastoupí cestu? Tohle všechno závisí na množství práce, kterou jste do toho dal. A zejména na této dorostenecké nebo juniorské úrovni se musíte mnohem víc soustředit na dovednosti, ne na systémy a všechno ostatní. Tohle je to nejdůležitější. Musíte ty mladé naučit, jak tyto zbraně používat, a pak je pilovat a pilovat – až k dokonalosti. Hra je tak jednoduchá, ale základní dovednosti potřebují konstantní dril. Ne systémy nebo posilování až do zblbnutí….  

Možná řeknete, že basketbal je jen jeden, přesto - v čem je jiné vést ženské týmy?
Když dojde na vysvětlování hry a dovedností, pro mě v tom není žádný rozdíl a nejednám tu s ženskými týmy jinak než s mužskými. Spíš jde tedy o to, že chlapi mají jinou mentalitu a ženy jsou v mých očích mnohdy o dost koučovatelnější. Bez jakýchkoli pochyb jsou i mnohem emotivnější, což může být dobré i špatné, ale já s tím nemám problém. Muži se zase snaží být víc v klidu, zachovávají si odstup, ukazují svou jedinečnost, nenechají se jen tak zastrašit a jsou trochu jiní. Už se mě jednou ptali, jestli je těžké vést ženské týmy, ale pro mě vůbec. Beru ženy jako hráčky basketbalu, dávám jim prostor pro to, aby se mohly cítit v pohodě, aby rozuměly zásadám fungování týmu, tomu, jak správně jednat se spoluhráčkami, a to jsou pravidla platná pro kluky i holky stejně. Myslím, že ženám by se ani nelíbilo, aby se s nimi jednalo jinak. Je jasné, že nikdo - bez rozdílu pohlaví - nemá rád, když na něj kouč řve z pěti centimetrů. Možná jiní trenéři to berou jinak, ale já to mám takhle. Bez ohledu na muže nebo ženy musí všichni vystupovat jako tým, a pokud toho nejsou schopní, ať jdou hrát tenis.



Vy tedy věříte, že můžete postupovat stejně s muži jako s ženami, že jim můžete říct to samé, křičet na ně stejně, „natírat je“ stejně za chyby?
Rozhodně ano. Klíčové je ale to, že ke všem přistupuju s respektem. A očekávám, že hráči a hráčky budou ke mně přistupovat stejně. Necítím potřebu křičet někomu dvě minuty do obličeje, protože něco neudělal. Nejsem stoupencem těchto učebních metod skrze negaci. Spíš to má být tak, že když někdo něco zanedbal, vystřídá a zkusí to někdo jiný. A pak si o tom promluvíme. Ale jen křičet…, na jednu stranu chápu, proč to trenéři dělají, a jistě jsou momenty, kdy si své musíte říct, ale křik není moje metoda. Spíš mám problém s tím, když hráči zakřičí na mě. (usměje se) A to se opravdu stává. Na jedné straně je to super, protože to je „jejich hra“, hrají ji oni. Nejsou ale dokonalí a někdy překročí tu pomyslnou čáru a řeknou něco pitomého, kdy vy musíte zakročit a říct: „Mám rád tvůj zápal, ale příště musíš tuhle situaci zvládnout jinak.“ A o tom je koučování, není to tak, že já jsem tu velitel a ty voják, který udělá, co já řeknu. Ze zkušenosti vím, že čím víc pravidel máte, tím víc problémů si naděláte, protože pak strávíte víc času dohlížením na jejich dodržování (usměje se), než tím, abyste hráče nechal být sebou samými a nechal je najít způsob, jak fungovat v týmu. Nějaká základní pravidla určitě být musí, ale my třeba hrajeme jen se dvěma. A pak už jde jen o to být dobrý parťák a umět se chovat…

Když už se to stane, klejete nebo nadáváte stejně u ženských týmů jako u mužských?
Ne, vůbec. Nikdy hráčům nebo hráčkám neříkám, že jsou… (nedokončí) Když se někdy třeba od asistentů dozvím, co se tu děje v různých soutěžích, od nejvyšších lig dospělých až dolů, nebo co v halách sám slyším, že někteří trenéři řeknou svým svěřencům, jak je nazývají v těch horkých momentech zápasů…. Já pro to nemám žádnou omluvu. Takhle to nejde. Pokud nejste s to zvládat tyhle situace pod tlakem a nejednáte s hráči s respektem, bez ohledu na to, co je ve hře, není to správné. A je hrozné pro všechny kolem, že to musí sledovat a slyší to. Když slyším, jak na své hráče řvou kouči u některých juniorských týmů, do toho se přidávají rodiče, nemůžu to vydržet. Ač se někdy na hráče zlobím, nechci je ponižovat a říkat jim, že jsou „měkkouši“, „piece of shit“ (na hovno), nebo „pussy“ (slečinky). To jsem hráčům nikdy neřekl, protože pro to není ve hře místo. Vy máte vystupovat jako lídr, učitel a největší opora. Váš největší motivační a donucovací prostředek je „lavička“. Tam hráč nechce sedět, to je trest za to, když se nesnaží nebo neplní úkoly.   



Vy u českých dívčích reprezentací hovoříte zásadně anglicky. Vždy děvčata vaše pokyny pojmou, anebo se sem tam i něco „ztratí v překladu“?
(dlouze se směje) To je super otázka. Předně, já měl na lavičce asistenta Pavla Kubálka, vedoucího týmu Jakuba Večerku nebo fyzioterapeuta Tomáše Romana, kteří všichni anglicky hovoří, což komunikaci velmi usnadnilo. A i spousta hráček mluví výborně. Jistě je vždy i pár děvčat, která v angličtině nejsou kovaná a nejsou si pak jistá, co jsem jim řekl. Potom se stává, že já koučuju a sleduju Julii (Pospíšilovou) – a je to příklad toho, jak se o sebe tým sám stará -, jak pokaždé překládá pro ty, co tak dobře nerozumějí. Ani to ale není vždycky zárukou úspěchu. (usměje se) V jednom timeoutu na konci zápasu jsem něco vysvětloval a říkám: „Budeme faulovat. Soupeř vyhodí z autu, my počkáme asi čtyři vteřiny, než začnou driblovat a pak přijde faul, aby soupeř nemohl vystřelit trojku a srovnat. Takže je necháme házet šestky, pak buď získáme doskok, nebo vyhodíme zpod koše, budeme střílet šestky my a zápas skončí.“ Podíval jsem se vzápětí na všechny holky a důrazně se zeptal: „Všechny jste rozuměly?“ Ony do jedné řekly „ano“, pak šly na hřiště - a nefaulovaly. (pousměje se) Tohle se prostě stává. Když ale vše dostatečně natrénujete, chápou pak hráčky i při zápase, co po nich chcete, byť jejich angličtina není skvělá. Já samozřejmě vím, kdo je, nebo není tak dobrý v angličtině, a když jdou na hřiště ty slabší angličtinářky, věnuju jim ještě víc času, mluvím s nimi víc a dvakrát se ujistím, že to pochopily. A tohle funguje.



Foto: FIBA