Co dětem ještě nejde vysvětlit

05.07.2018 - red
počet přečtení: 544
vytvořeno 05.07.2018, upraveno 05.07.2018

ZPOVĚĎ KAPITÁNA LVŮ PAVLA PUMPRLY Z jeho neutuchajícího nasazení při strážení „vlastního hradu“ jste poznali, že tu jde o něco víc. Nevypustil jediný souboj, nepřešel přes něj jediný míč. A i kdyby mu na novou hvězdu Chicago Bulls Lauriho Markkanena scházelo místo 15 centimetrů dvakrát tolik, stejně by to nevzdal. A neprohrál. Není kapitánem-hecířem, je kapitánem, který jde příkladem na hřišti a leckdy i v zákulisí, kde to není vidět. A jeho tým bez hvězd jde s ním. Těch dvanáct správných chlapů větří nebývalou šanci zapsat se do dějin jako první, kteří tam byli. Skoro čtyři dekády po posledních předchůdcích. A poprvé za čtvrtstoletí české samostatnosti. Nežene je vidina mamonu, ale dosažení břehů se zážitky, které by překonaly vše zakusené dosud. I proto teď musí něco obětovat. Třeba letos velkou část léta, které jinak slouží na tolik potřebné dobíjení energie. A věnování se svým nejbližším, včetně těch úplně nejmenších. Ti totiž ještě plně nebo vůbec nechápou, o co velkého teď jejich reprezentačním tátům jde pod těmi podivnými bezednými koši. Tak jako jeho Kája, Lukáš a teprve dvouměsíční Markétka. On, stejně jako další lvi, si ale nemůže pomoct. Ta vidina blyštivého klání v daleké zemi obehnané neprostupnou zdí je příliš silná. A proto ani v těch šesti nadcházejících bitvách, v těch nejdůležitějších v jeho životě, nepromarní jedinou vteřinu. Aby až jednou přijde čas a bude před svými dětmi moct otevřít kroniku své kariéry, s botami dávno zavěšenými na hřebíku v garáži, mohl pyšně říct: „Stálo to za to!“ Vás už ale zve za oponu národního týmu jeho kapitán Pavel Pumprla právě teď…

Pavle, pokud se podaří postup na Světový pohár, jste na dohmat toho být kapitánem nejúspěšnějšího národního týmu za 36 let a toho nejúspěšnějšího za 25 let samostatné republiky. Na co jste myslel v noci po posledním zápase první fáze kvalifikace?
Po tom, co jsem zkoukl výsledky slučovací skupiny E a viděl jsem skupinu pro druhou fázi i rozpis zápasů, který je důležitý v tom, kdo kdy bude v jaké sestavě, se mi hlavou honily různé myšlenky. Francie nevychází na první okno, takže pak bude dvakrát pravděpodobně bez hráčů z NBA a Euroligy, což je u ní velký rozdíl. Rusko (čeká lvy v Česku v prvním zářijovém utkání) naopak v prvním okně bude s hráči CSKA a Chimki. Počítal jsem i to, kolik potenciálně potřebujeme výher, a kdo se kdy bude dát reálně porazit, a jak spolu budou hrát ostatní. Je tam samozřejmě spousta proměnných, ale člověk nad tím takhle uvažuje, protože ta šance na postup na mistrovství světa je veliká.

1415ZmY.jpg

Co se vám teď jeví jako reálná postupová varianta?
Papírově je to jasné – ve druhé skupině bude nejhratelnější Bosna, středně hratelné Rusko a potom asi Francie. Rusko je ale s hráči z Euroligy silnější než Francie bez NBA a Euroligy a důležité je i to, v jaké sestavě budeme v prvním zářijovém okně my. Aktuálně máme na druhém místě za Francií (6-0) náskok (s bilancí 5-1) dvou výher na Rusko (3-3), na Finsko (3-3 s horšími vzájemnými zápasy s Čechy) a Bosnu (2-4) jsou to tři. To znamená, že minimálně Bosnu musíme porazit doma a udržet ji pod sebou. A zároveň udržet pod sebou Finsko, k čemuž by nám měli pomoct i soupeři plus my sami nějakou vlastní výhrou. Ideální by bylo udržet pod sebou i Rusko, protože zřejmě porazí dvakrát Bulharsko a minimálně jednou Finsko. Každá výhra, kterou by našim hlavním soupeřům sebralo Finsko, by byla dobrá, ale zase jich nesmí být moc, aby se na nás Finové nedotáhli. Těch variant je moc, ale platí, že každá naše výhra bude obrovským skokem k cíli. Ideální by bylo urvat první hned v úvodním bloku, i když mít Bosnu doma a ne venku, mysleli bychom si na vítězství s větší pravděpodobností. Teoreticky by mohly stačit už jen dvě výhry, ale může se to i zamotat.

Podle ohlasů panují různé názory na bilanci 5-1. Třeba podle kolegy Balvína to není žádné překvapení, ale mnozí ji považují za skvělou až senzační, když už po první fázi je šampionát téměř na dosah. Kde na této škále stojí kapitán týmu?
Asi někde mezi. Když se mě hned po losu ptal trenér Ginzburg, který byl čerstvě potvrzený jako kouč týmu, jestli ještě budu za reprezentaci hrát, řekl jsem mu: „Už jsem se tam úplně nehrnul, ale s vidinou potenciální účasti na mistrovství světa po tolika letech je to pro mě velký cíl a bylo by krásný to dokázat.“ Načež trenér říká: „No, ale bude hrozně těžké se tam dostat.“ Moje reakce ovšem byla: „Nikdy nebylo jednodušší se tam dostat než teď a my můžeme první skupinu reálně uhrát na 5-1, nebo i 6-0 a pak už by mohly znamenat další dvě výhry postup na MS, což by znamenalo dostat pod sebe už jen jeden tým ze slučovací skupiny E, kde by mohl být i někdo s bilancí 0-4.“ Tehdy jsme kalkulovali s tím, že se přenášejí výsledky jen s postupujícími soupeři. Škoda je, že to nemáme 6-0. Všeobecně se tušilo, že případná prohra by mohla přijít spíš ve Finsku, nakonec to ale z mnoha důvodů nedopadlo na Islandu. 5-1 ale pořád znamená splnění předpokladu a byla by velká škoda to teď nedotáhnout.

1408ODE.jpg

Nicméně 5 ze 6 zápasů končilo dost dramaticky, ve Finsku i Bulharsku jste skore obraceli z nemalých deficitů a leccos mohlo dopadnout jinak. Navíc se přidaly i příhodné okolnosti, kdy Bulharům musel těsně před domácím zápasem odjet zpět do Barcelony Vezenkov a Koponena těsně před pátečním utkáním v Pardubicích skolila viróza, aby už v pondělí nasázel 17 bodů Islandu.   
Tohle je vždycky spekulace, jak by soupeř hrál s tím důležitým hráčem navíc. Pokud by ale někdo viděl Koponena v přípravě s Estonci, kde ho možná limitovalo nějaké zranění nebo už ta nemoc, tak by těžko řekl, jestli by byl posilou. Anebo by přes něj i při nevelké formě šlo hodně balonů a bylo by to spíš plus pro nás. Vezenkov by Bulharům asi pomohl, ale styl jejich hry by se změnil a neprosazovali by se hráči, co se proti nám nakonec prosadili. Spíš to ukazuje na velkou sílu našeho týmu a docela už i zralost, když dokázal ty zápasy, které byly rozehrané dobře, a nakonec se z nich stala dramata, anebo se musely otáčet, zvládnout. Hodně pomáhá i to, že u nás nikdy není jasné, kdo který zápas vynikne, a není jedna klíčová postava, na kterou by se soupeř mohl zaměřit. V těch koncovkách, kdy se „běžným tahounům“ třeba nedařilo, to na sebe vzal někdo jiný a vyhrálo se.   

Chápu, že vy jste v bilanci nejhůř 5-1 věřil i s tím, že by i v červnu chyběli oba nejlepší Češi.
Já věřil, že aspoň někdo z nich bude, ale díky tomu, že se hrálo doma, jsem věděl, že ať by soupeři přijeli v jakékoli sestavě, tak bychom možná nebyli jasnými favority, ale to očekávání by bylo přinejhorším vyrovnané. Z Finů ani nováček z NBA (Markkanen) a jeden náhradník z Euroligy (Salin) nedělají tým, který by byl extra nad námi. O Ondrovi Balvínovi už můžeme mluvit jako o euroligovém centrovi a stejně i Vojta (Hruban) nebo „Boči“ (Bohačík) mají kvality na to, aby někde v Eurolize plnili roli náhradníků. My tak rozhodně nemohli být za outsidery.   

V o to větším kontrastu k vašim slovům bylo to, jak málo vám na Finy věřili i experti na webu FIBA, nebo sázkové kanceláře, které na vaši výhru před utkáním dávaly nebývale vysoký kurz 4. Jako by se týmu zvnějšku vůbec nevěřilo.
To bylo dobře. Ono se řekne, že přijede hvězda z NBA a kurzy se hned zahýbou, sázkaři na tohle slyší. Možná o to lepší byla naše pozice, byť jsme do zápasu rozhodně nešli nějak uvolnění, že nemáme co ztratit. My do toho šli jednoznačně jako ti, kdo chtějí vyhrát, a nechtěli jsme to před posledním zápasem nechat zamotat a hrát s Bulhary o holý postup.
 


Přišlo mi, že ani po dvou nervních koncovkách s Finskem a Bulharskem jste nepropadli žádné větší euforii a bezbřehé radosti. Jako byste si buď nebyli plně vědomi historickosti těch okamžiků, anebo jste výhry brali jako splněné povinnosti. Co bylo blíž realitě?
Po pravdě, mě částečně překvapila i ta mírná euforie po Finsku. (směje se) Já to takhle nevnímal, i když neříkám, že bych vůbec neměl radost. Na druhou stranu nešlo ani o pouhou splněnou povinnost, což by spíš platilo o utkání s Bulhary, protože případná porážka by nám to pokazila. I tahle výhra totiž může mít cenu zlata. Ani bych neřekl, že si nikdo neuvědomoval, co to může znamenat, ale ta euforie tam není, protože jsme si všichni vědomi, že teď nehrajeme s žádným týmem, se kterým bychom si řekli, že nemůžeme prohrát. Radši ani nechci zmiňovat variantu s bilancí 0-6 ve druhé fázi, ale stát se může i to. Nejde se ještě stavět do role, že už jsme tam.

V obou oknech během sezony chyběli reprezentacím všichni hráči z NBA i drtivá většina borců z Euroligy. Nastala válečným stavem mezi FIBA a Euroligou až revoluce v evropském basketbalu, když uvážíme problémy, jaké měli vinou absencí Chorvaté, mistři Evropy ze Slovinska, Rusové, Srbové a nejnověji i Italové, tedy kontinentální velmoci?
Pro ty tradiční velmoci to jistě problematické je, nicméně síla jednotlivých národů by se měla projevovat právě tím, že i při absenci té spousty hráčů to zvládnou. Španělé ani v červnu kromě Juana Hernangomeze neměli nikoho z NBA a Euroligy a přesto neměli sebemenší problém a skupinu vyhráli s bilancí 6-0. Já jsem zastáncem toho, že by měli hrát ti nejlepší, pokud hráči nejsou zranění nebo nemají jiné vážné důvody, ale přesto i tahle situace má něco do sebe. Dává šanci i těm reprezentacím, co nemají hráče v Eurolize a NBA, a můžou tak být v kompletním složení. Přináší to hrozně zajímavé výsledky, kdy teď Nizozemci po 70 letech porazili Itálii. Možná to pak není na pohled tak hezký a kvalitní basketbal, ale přináší to prvek dramatičnosti, který tam dlouho nebyl, a šanci dostávají i další země. A samozřejmě tento formát nahrává i naší šanci se na svět dostat.    

Vydělali jsme na tom tedy i při absenci Satoranského s Veselým?
V první skupině jsme možná lehce prodělali. Islandu a Bulharsku nechyběl prakticky nikdo, až na výjimku Vezenkova v zápase s námi. Nám naopak chyběli dva hrči z NBA a Euroligy. Ve druhé skupině nám tento stav může spíš nahrávat, i když těžko říct, jaké to bude v září doma s Ruskem. Pokud by ale potom v listopadu a únoru platilo stejné pouštění – nepouštění hráčů z Euroligy, mělo by nám to nahrávat, protože Rusko a Francie budou oslabeny mnohem víc než my, i když u nás to budou už tři hráči včetně Ondry Balvína.
 


Předpokládáte tedy, že hráči z Euroligy budou během sezony opět chybět? Anebo by nově vzniklá hráčská asociace euroligových hráčů ještě něco mohla stihnout změnit? 
Co vím, byl tohle jeden z hlavních důvodů jejího vzniku. Na úvodní tiskovce o tom tak mluvil i prezident asociace Gigi Datome. Zmínil, že tak úplně nejde o to, zda by hráči chtěli, nebo ne, ale aby vůbec mohli vyjádřit svůj názor. Dosud maximálně někdo napsal svoje stanovisko na Twitter, které sice během dne obletělo svět, ale nikdo na to nijak nereagoval. Pokud to ale bude názor 80 nebo 90 procent euroligových hráčů a asociace to bude prezentovat vedení soutěže a to pak bude debatovat s FIBA, je to ohromná zbraň v rukou hráčů v tom smyslu, že všichni reprezentovat chtějí a vyzvou ke vstřícnému kroku, aby třeba Euroliga skončila o dva týdny později. Během sezony jde o křížení asi tří zápasů. Když jsem loni mluvil s lidmi z FIBA, tvrdili mi, že je reálné to zvládnout i s aktuální termínovou listinou, ale teď jde ve sporu především o demonstraci síly, kdy žádná strana nechce ustoupit a měnit svůj ohlášený kalendář.   

Centr Ondřej Balvín zřejmě zůstává v Gran Canarii i pro příští sezonu, kdy tým bude hrát Euroligu. Je reálná jeho účast alespoň v prvním zářijovém okně druhé fáze kvalifikace?
Ondrovi se vrátila hrozně moc chuť do nároďáku. Pochopil, jak důležitou roli v něm může hrát, což je oboustranně dobře, protože to může pomoct jemu i celému týmu. Myslím, že díky tomu se do něj rád bude vracet. Teď bude nejvíc záležet na dohodě s klubem, protože ten zásah do klubové přípravy v srpnovo-zářijovém bloku je veliký. Kvalifikační zápasy zasáhnou až do poloviny září a na přípravu s klubem pak zůstane 14 dní. Můj osobní názor je, že i když se v Canarii změnil trenér, tým bude aspoň z poloviny zůstávat, a i když se těžko odhaduje, jak moc tam Ondru budou vyžadovat, snad by se bez něj nějak mohli obejít. Ovšem v sezoně, kdy bude asi důležitým stavebním kamenem týmu, a ne hráčem typu Vezenkova na okraji lavičky Barcelony, to bude spíš ve stylu, kdy my jsme řešili, jestli by Honza Veselý nepřijel na otočku do Finska. Jestli je to ale rozumné ze strany Ondry a zásahu do týmu, to už pak je na větším posouzení.

Ondřej teď hovoří, jak jsme ho dřív neslýchali, a zdá se, že tou novou významnou rolí v týmu bere vše hodně zodpovědně a vzrostly i jeho stále všestrannější výkony. Jak jeho rozlet za poslední rok dva sledujete vy?
Je na něm vidět, že čím dál víc rozumí tomu, co je potřeba, aby se posouval jako hráč dopředu, a to z řady různých úhlů pohledu. Začal na sobě pracovat s individuálními trenéry, absolvoval i workouty v Americe, což je bod číslo 1 v jeho posunu. Porozuměl tomu, v jakém typu týmu nebo kudy se dá dostat nejlíp na vrchol, byť jde trochu i o sázku do loterie. Našel si tým, který mu pasuje, kde mu trenér věřil, a kde mohl výkonnostně nejvíc vyrůst. A i kdyby si tu Euroligu s Gran Canarií nevybojoval, Ondra by tam už letos, případně za rok s dalším zlepšením patřil, třeba i v jiném týmu. Začíná u něj stále víc problikávat i profesionálnější přístup. Ještě to není sto procent, což on sám dobře tuší, že se objevují některé jeho staré stránky, které ho dřív stahovaly dolů, ale už se to přehouplo na tu správnou stranu, a když se všechno spojí, je z něj nejen lepší hráč během klubové sezony, ale dokáže pomoct i nároďáku. Jistě těžko spekulovat, jak by se popral se svou rolí, pokud by byl v týmu Honza Veselý, zda by mohli hrát spolu, respektive se střídali. Každý se s tím pak popasuje jinak, ale už teď bylo vidět, že Ondra nebyl po Finsku naštvaný – jak by možná spousta hráčů byla -, když on je tu teď jediný z nás na úrovni Euroligy. S Finy nehrál moc minut, neměl velkou roli, jak by asi jeho současnému statusu odpovídalo, ale nenaštval se a proti Bulharům do toho vletěl po hlavě a byl vůdčí osobností jak statisticky, tak svou přítomností ve hře. I tohle ukazuje jeho růst, kdy přijal, že na jednoho soupeře to se mnou asi neplatilo, hráli jsme s malou sestavou, fajn, tak ve druhém zápase ukážu, že na hřiště patřím. A pak se ho trenérovi i těžko střídalo.

1416M2Z.jpg

Jaromír Bohačík po prvních čtyřech zápasech explodoval jako osmý střelec celé evropské části kvalifikace. Bylo to jen od loňska upraveným střeleckým stylem, nebo jej posunul přechod do Nymburka celkově?
Myslím, že oboje. Plus ta mezinárodní konfrontace včetně EuroBasketu, který ho lehce usadil svou úrovní zpátky na zem. Právě oproti EuroBasketu je u něj vidět ten posun. Byla to jeho první větší „repre“ akce, první zápasy, a jakmile se člověk na takovém typu turnaje nechytí od začátku, a nemá se o co opřít, navíc se nedaří ani týmu, hrozně těžko se do toho dostává. A na „Bočim“ bylo vidět, jak těžko se s tím srovnává. Od toho pak ale jsou zápasy v Lize mistrů, co hrajeme s Nymburkem, kdy měl dalších 15 utkání konfrontace s těmi nejsilnějšími soupeři, a každý zápas ho posouval dopředu, získával sebevědomí a bylo to znát už v prvním „repre“ okně, že má větší důvěru a víc si věří i v těch mezinárodních zápasech. Je dobře, že za tak krátkou dobu dokázal dorůst do pozice tahouna nároďáku.

Jeho chytré akce, pick-and-rolly, spolupráce s Balvínem, mismatchové nájezdy a další, to do něj vpravil už kouč Alilovič v USK, nebo i to přišlo víc až během posledního roku?          
Tohle v sobě měl vždycky, pamatuju si i z Prostějova, že invence v jeho hře nikdy nechyběla a byl to zajímavý hráč už tehdy. I proto se dostal z Prostějova do zahraničí, což není obvyklá věc. Tohle se dál zlepšuje herní vyzrálostí. Jeho posun byl zajímavý i díky dobrému tahu s příchodem do USK, kde měl obrovskou roli a volné ruce prakticky k čemukoli. Projevily se jeho silné stránky, na kterých pracoval, a v Nymburce se to přirozeně dál rozvíjelo.

Vedle zápasu s Rumunskem na Evropě ve třetím okně kvalifikace poprvé opravdu mohutně povstal v reprezentačním triku Vojtěch Hruban. Už se to od něj čekalo? A trvalo nějaký čas, než se sžil s vědomím, že už musí, protože mnoho jiných už není?
U Vojty je trochu rozdíl oproti „Bočimu“. V nároďáku se pohybuje už sedm let, z původně nulové role se to nějak vyvíjelo a nedokážu odhadnout, kdy si začal uvědomovat a pochopil, že už před ním nejsou „Veselka“ a „Saty“, kteří odehrají všechno, že já nemám takový útočný příděl jako dřív a nemůžu se spolehnout na Jirku Welsche a Luboše Bartoně, kteří byli tahouny v dřívějších letech, a že on, „Boči“ a Ondra jsou teď ty první volby. Nevím, jestli nad tím tak přemýšlí, ale je to prostě fakt. Já mám ale pocit, že Vojta i v těch předchozích oknech byl hlavní postavou a držel to, anebo mi to možná splývá s Nymburkem, kde je už tahounem i v konkurenčnějším prostředí. Proto by to mělo platit i v nároďáku a jen dobře, že se to konečně ukázalo takovým přídělem v tak důležitém zápase.

1417M2I.jpg

Vojtěch zařídil při kariérním výkonu 30 bodů s Finy, dvě rozhodující akce v samém závěru tohoto zápasu a totéž pak i proti Bulharům. Nepřekvapil tím trochu i vás, jak suverénně to zvládl?
Nepřekvapil. On se těchto výzev nebojí a i v zápasech, kde se mu tolik nedaří, prosazuje tu typickou střeleckou mantru „jsem střelec, tak střílím, i když nedávám“, protože ta teorie velkých čísel hovoří pro něj a někdy se to otočí, byť třeba ne v tom konkrétním zápase. A pokud se Vojtovi daří, bere to na sebe ještě víc. A my nikdo neměli problém s tím, aby si to bral i 1 na 1, nebo abychom mu k těm bodům pomáhali a chystali akce pro něj. Bez takových hráčů bychom se k výhrám prokousávali mnohem hůř.         

Co ty jeho bleskové otočky z úvodu duelu s Finy? Dlouho taková uvolnění nepoužíval, je to u něj novinka, nebo jen dočasně vyřazená součást arzenálu?
Myslím, že když viděl, že to může dělat „stařík“ Pumprla, tak se nenechal zahanbit a vložil to tam. To je jednoznačně moje zásluha. (směje se)

Vy ve 32 letech a Blake Schilb ve 34 letech jste jediní, koho by šlo považovat za zástupce veteránů v týmu. Kolega Schilb, který zbyl už jako jediný, kdo má za sebou euroligovou zkušenost, se v zápasech projevuje spíš nenápadně, ale přitom do nich umí promluvit tak jako ve Finsku nebo teď jako 20bodový top skórer proti Bulharům. V olympijské kvalifikaci na něm byla znát náročná sezona, loni se omluvil z EuroBasketu, ale v kvalifikaci už zase řádí. V čem vidíte jeho přínos?
Je veliký, což se bodově projevilo v těch zmíněných zápasech. Je fakt, že jeho nenápadnost je i pro nás značná. Teď po Bulharsku jsem dojel domů a chvíli jsme se o utkání bavili i s manželkou, načež ona říká: „Blake dal konečně hodně bodů.“ A já: „Ne, zase tolik nedal.“ A žena: „Vždyť dal 20, nejvíc!“ Já si pak v paměti přehrával zápas a až na dvě střely ze závěru jsem si na nic nemohl vzpomenout. A to je jeho síla, že pokud nemá trojky 5/5 jako ve Finsku, není na hřišti vyloženě vidět, ale přitom je hrozně účelný a svým klidem a zkušeností působí kontrastně k naší někdy dost rozblázněné hře. Je dobře, že někdo takový jezdí a je ochotný reprezentovat nejen, když se jede na velkou akci, a sbírají se úspěchy, ale i v téhle „běžné“ kvalifikaci. Měl nabitou sezonu plus rodinné povinnosti několikanásobného otce, které není snadné plnit, a i jemu patří obdivuhodný kredit už jen za to, že tu je.

1418MDM.jpg

A vynechat nejde ani Martina Kříže. V šestnácti byl v Americe v kempu u Jordana, v kategorii dorostu řádil, jako tahoun udržel lvy U20 v divizi A a prorokovala se mu zářná budoucnost. Pak se to ale někde zadrhlo a až poslední období opět šplhá nahoru – letos jako MVP Final-4 poháru, MVP finále ligy a už i člen základu „repre“ s klíčovými defenzivními úkoly. Kdy se to u něj začalo lámat opět vzhůru?
(směje se) Budu pokračovat v mírné nadsázce a připisování si neodůvodněných zásluh. Je to díky tomu, že jsem mu před rokem a půl (v Křížových 23 a půl letech) řekl: „Krojci, ty už nejseš mladý talent a měl bys něco začít hrát.“ (směje se) Vypadá, že si to vzal k srdci, až natolik, že se z něj stal dvojitý MVP. Tehdy jsem mu to řekl do určité míry i vážně, protože mi přišlo, že se stále vezl na vlně role ne úplně důležitého hráče, který nastupuje z lavičky a někdy jde i do základu, ale hraje jen prvních pět minut, což se často stávalo hlavně pod trenérem Ginzburgem. Já se Martinovi snažil říct, že jestli chce kariéru někam posunout, musí se naučit sžívat s důležitější rolí a výkony si o ni říct. Nic si ale nepřipisuju, „Krojc“ k tomu dospěl sám, postupně začal nacházet svou roli a uvědomil si, v čem může být týmu nejvíc přínosný. A teď mluvím z vlastní zkušenosti. Někdy je těžké přijmout jinou roli, než má ten, na koho se často hrají akce, což jsem musel zvládnout hlavně v ACB, kde jsem měl především obranné úkoly, a v útoku přišlo něco sem tam, nebo až když vznikla jasná výhoda. A Martin udělal tak super sezonu a vyhrál dvě ceny MVP, protože – když to hodně zjednoduším – se slovy Vojty k těm cenám „procutoval“ („prosbíhal“ ke koši). Většinu bodů dal tím, že ve vhodnou chvíli sběhl, navíc i dobře bránil. Pochopil, že díky tomu může zůstat na hřišti déle a vím o zápasech, kdy jeho aktivitou v obraně došlo k nastartování celého týmu. Martin není hráč, který by si body vytvořil sám, ale ohromně se zlepšil v načasování svých seběhů a uvolňování pro přihrávku. A když měl k sobě dobré rozehrávače jako Gena Lawrence, přispělo to k jeho dalšímu posunu nahoru.      

Důležitého nováčka má od červnového okna realizační tým. Je jím asistent Petr Czudek. Jak se za tu krátkou dobu stihl v mužstvu projevit on?
Teď ho vůbec nechci urazit, ale mám pocit, že pokud není v hlavní úloze trenéra, ve které já ho osobně nezažil, a je buď spoluhráčem, což jsem osobně v Opavě zažil, anebo asistentem, je pro mě hlavně „veselou divadelní postavičkou“. (směje se) Je tam, aby utužil tým a taky ho pobavil. Jistě za tu krátkou dobu ještě něco konkrétního tolik nejde vypíchnout, nicméně tím vůbec neshazuju Petrovu důležitost. V těchto krátkých oknech je přínos, jako je ten jeho, hrozně znát. Základní taktika je nastavená od hlavního trenéra a je potřeba někdo, kdo má dobré oko, na což je „Čouda“ ideální, protože toho sám spoustu odehrál. Navíc má velký respekt, může přijít za kýmkoli. Třeba mně řekne, „Pampi, tady to proběhni rychleji, nebo tady mu hoď balon dolů rovnou“. Jsou to drobné rady, které hráči v pohodě přijímají a „Čoudova“ role je v tomhle cenná.

Jak se národnímu týmu hodí to, že hned šest hráčů z poslední nominace působí spolu v Nymburce? Mimochodem pět vás končilo poslední dramatické vteřiny proti Finsku…
Roli to má velikou. I díky tomu, že trenér Ginzburg nás v Nymburce trénoval a přenáší i styl hry a akce z Nymburka - jen s některými mírnými úpravami - i do národního týmu, je znát, že máme ty akce mnohem víc zažité a umíme se v nich líp najít. A když se přidá do rotace Kuba Šiřina na rozehře a Ondra pod košem, dokážou se mnohem rychleji zapojit, než kdyby byl každý hráč odjinud. Možná jen škoda, že tam z Nymburka není ještě vyšší pivot, aby ta pětice šla udělat celá v klasickém složení a nemusel jsem hrát pod košem já a Martin Kříž. I dva tři hráči z jednoho klubu už jsou ale ve hře znát.

1419NWM.jpg

Třetinu aktuálního týmu tvoří otcové. Jak vykrýváte „domácí absence“ zvlášť tohle léto? Neuvažoval nikdo z vás o omluvence právě z rodinných důvodů?
Budu mluvit upřímně. Pro mě existují jen dva důvody k neúčasti v reprezentaci – zranění, nebo rekonvalescence, jako tomu bylo loni, a pak rodina. Ta je pro mě tím nejdůležitějším a vždy odcházím na srazy nároďáku s hodně těžkým srdcem. Každý den bez rodiny mi jakoby ubírá další síly a byl by to dobrý a možná ten nejlepší důvod, proč nejet. Mám ale to velké štěstí, že manželka je bývalá ligová baskeťačka a rozumí tomu, co to pro mě znamená. A taky rozumí tomu, co to může znamenat pro celou republiku, že jí můžu dopomoct k takovému historickému úspěchu. Samozřejmě dětem se to vysvětluje o poznání hůř. Pozitivní je, že trenér citlivě zvolil místa přípravy. Trénujeme v Nymburce, bydlíme na hotelu v Poděbradech a zápasy v Pardubicích byly v rozumné dojezdové vzdálenosti. Tím to trochu není typický sraz nároďáku, kdy až na dvě tři volné neděle jsme měsíc v kuse pryč, což bych po pravdě bez té rodiny už nedal. Velký dík tu samozřejmě patří nejen mojí, ale i dalším manželkám a partnerkám, že to zvládají a podporují nás. A pak už je jen na nás, jak se jim za to odvděčíme…   

A teď i k vám osobně. Po utržených vazech v koleni z podzimu 2016 už se možná tak nehrnete za dunky, ale pořád skáčete dost na klíčové defenzivní zákroky, jakým byl blok na Wilsona proti vyrovnání Finů 17 vteřin před koncem. Už zase létáte do brejků a vůbec nejvíc jste teď vidět v obranných činnostech všeho druhu včetně krytí vyšších podkošových hráčů. Jste rok a půl od zranění tam, kde jste chtěl být?
Už v podstatě jo. Bohužel do toho přichází takové lehké opotřebení věkem, a pokud mám za sebou delší úsek s vysokou intenzitou v obraně, kdy bráním hráče, na kterého se hraje spousta útoků, cítím na celém těle, že bych z nějakých plných sprintů někdy mohl ubrat nebo pošetřit i ten výskok. Koleno už ale nemá žádný limit a od pozdního jara už se cítím dobře a herně v pohodě. Nečekal jsem ale, že ten půlroční výpadek může hráče rozhodit až tak moc a že to vracení do herní pohody bude trvat tři čtvrtě letošní sezony. Těžko ale říct, jestli trval déle fyzický, nebo spíš psychicko-herní návrat. Ze smečí ovšem vědomě neubírám, a když to jde, jdu do nich, jen toho po zápase leckdy lituju.     

Na bránění power forwardů už jste si zvykl, přesto jakým šokem i pro vás bylo bránit dokonce z pozice 5 o 15 čísel vyššího Markkanena, letošního člena nejlepší pětky nováčků NBA?
Tak zaprvé Markkanena nejde nazvat centrem, možná jen podle výškopisu. A to, že jsem byl i na „pětce“, mě překvapilo, ale reálně to šlo jen proti týmu bez klasického pivota, jako je Finsko. Stává se, že i jindy vyššího pivota přebírám, ale je rozdíl si s ním poradit v pár akcích, kdy jde využít rychlosti, faulů nebo výpomocí, a bránit takhle někoho stabilně. U Markkanena to ale nebylo tak složité, protože on to nehrne zády ke koši, spíš své výšky využívá ke střelbě z odskoku nebo po otočce, což jen o trochu menší obránce nemůže blokovat, a může to být jeho velká zbraň do budoucna.
 


Těch 15 čísel minus vás tedy nijak netrápilo?
Naopak! V jedné situaci si křikl na rozehrávače Wilsona, přičemž ukazoval na mě, takže jsem pochopil, že chce míč proto, že jsem menší. Můžu říct, že to mě pěkně vyhecovalo, a i kdyby ten balon letěl o metr výš než tím obloučkem, tak bych tam vyskočil a sebral ho. Měl jsem fakt velkou chuť mu dokázat, že na mě jako na menšího hrát nebude a takovou výhodu mu nedám. A on to pak i sám pochopil. Tuším, že nedlouho potom jsem mu to dal sežrat i ziskem a dvěma body z protiútoku.

Tak blízko a zepředu nalepené obránce, jakými jste byl vy nebo Martin Kříž, v NBA Markkanen běžně nezažívá. Je to i tím, že tento náročný styl si hráči při ukrutné frekvenci zápasů nemohou dovolit?
Jsou tam dva faktory. On není v pozici, aby v NBA byl tak výrazný, že by na něj týmy musely vypomáhat a nasazovat ty nejlepší obránce. A tahle intenzivní obrana se praktikuje jen v pár zápasech, které jsou nějak důležité, anebo v play-off. Do něj se Markkanen ještě nepodíval a v téhle pozici tak nebyl. To platí i o dospělém nároďáku. Rád bych věřil, že se s takovou obranou ještě nesetkal. (úsměv)

V závěru třetí čtvrtiny s Finy jste vlétli na soupeře s ultra malou pěticí s vámi na centru a Schilbem na „čtyřce“. Jak zaskočení jste byli vy sami a hlavně jak soupeř?
Protože jsme se na to nepřipravovali my, nemohli ani Finové, ale z minulých zápasů museli vidět, že trenér menší sestavy, byť ne až takhle, do hry zapojuje. Překvapilo to všechny. Roli hrálo, že Martin Kříž si den před zápasem poranil kotník a nebyl tím asi v té nejlepší formě, navíc si udělal dva rychlé fauly. A na „čtyřku“ jsem musel já. Tím, že v Nymburce už tam něco mám odehrané, nebyl jsem v úplném šoku, ale pokud se díval někdo dobře znalý, viděl, že v té pozici nejsem úplně svůj. Pak se hlavně snažím plnit všechno možné v obraně a v útoku dělám to, co je dané, a nechám ostatní, aby se činili ve svých obvyklých pozicích. Navíc akce pro „čtyřky“ jsou buď pro styl Marina Kříže, anebo pro Martina Peterku, kde jsou všechny akce clona, dva kroky zpátky a střela, což není moje typická střelecká pozice. Bylo taky jasné, že když naše malá sestava nepropadla, soupeř na to musel reagovat a přizpůsobit se nám, což nám hrálo do karet. Je mi ale jasné, že by se spustila velká vlna kritiky, kdyby kvůli tomuhle zápas nedopadl dobře, proto je fajn, že to vyšlo. A jestli by to šlo sestavu ještě víc snížit? Ne, to už by bylo opravdu přehnané. A Finové by rovnou ukončili zápas. (směje se)
 


Byl to ojedinělý jev této kvalifikace, anebo je to předehra budoucnosti? Bude se bez klasických centrů a power forwardů hrát víc a víc a definitivně přestane platit, že basketbal je sportem dlouhánů?
Mám pocit, že ta tendence se začíná zase trochu obracet. V NBA, která je ukazatelem nových trendů, se to nestahuje níž a hráči jako Markkanen nehrají běžně na pozici 5. V posledním draftu se i dost vysoko pohybovali pivoti i přes 215, kterým se předpovídá velká budoucnost. Vysocí centři tak nejsou na vymření a v našem nároďáku to je dané spíš potřebou, nebo absencí těch dlouhánů. Mít jich víc, věřím, že tak malé sestavy na hřišti nebudou.

Na pohled se taky zdá, že jste týmem slušňáků – žádné hrubé fauly, provokace soupeřů nebo přehnané hádání s rozhodčími. Nechybí to někdy?
Já si taky myslel, že tam žádné zákeřné fauly nejsou, ale podle toho, co na mě po jednom, řekl bych nevinném zákroku řval ze země Markkanen, jsem si říkal: „To jsem nevěděl, že jsem takový „prase“.“ Já šel do výpichu, srazili jsme se bok na bok a on sletěl na zem jako Neymar (nejdražší fotbalista světa, největší hvězda Brazílie a nejvíc simulující hráč aktuálního MS) v nejlepší formě, načež na mě řval, jestli ho chci zabít a podobně. Musel jsem se pousmát a zamyslet, jestli nastupuje v mužské, nebo ženské NBA, a to jsem ještě WNBA urazil. Přišel mi jako filmující fotbalista, ale možná se spíš projevila frustrace z jeho celkového výkonu a z toho, že neodvádí, co se od něj čeká. A pokud jde o tu nutnost mít zlého muže – ne, neřekl bych, že to je třeba. Mám krátkou ilustraci z finále ligy v Opavě – asi v sedmé minutě jsem fauloval, domácí stříleli šestky a ke mně se naklonil jeden z rozhodčích a řekl: „Díky, Pampi“. Já se na něj tázavě podíval a on dodal: „Byl to devátý faul v zápase a ty seš první, kdo se nerozčiloval.“ A já na to: „No vidíš, a přitom to faul nebyl.“ Oba nás to pobavilo a člověk si uvědomil, že rozhodčí tohle velmi dobře vnímají, každou reakci, mávnutí rukou nebo křivý pohled, což hráči nebo týmu může spíš jen ublížit. Asi bych odpovídal jinak, pokud bychom byli týmem měkotů, který uhýbá před kontakty a ranami, což tak ale není. Byli jsme schopní se přizpůsobit atletické hře Finů stejně jako agresivní tvrdé hře Bulharů. Ta intenzita se ve hře dá ukázat i jinak než nepřiměřeným vystupováním a agresí, čímž si hráči naopak ubližují – ať už směrem k rozhodčím, nebo rozhozením vlastní koncentrace a výkonu
 


A kdo má nejblíž k tomu převzít při trvající absenci Jana Veselého roli hecíře publika nebo komunikátora s fanoušky, který zejména v domácích zápasech bude držet jeho atmosféru, což tam teď trochu chybí?
Je pravda, že tohle mají nejpřirozenější Honza, a částečně i „Saty“ (Satoranský). Když vezmu sebe, Vojtu, „Bočiho“ nebo částečně i Ondru, který je takovým dovnitř týmu slavícím typem, tak takový hráč tam teď není. Když se ale tohle vyvolává nějak uměle, tak to stejně i působí a má to pak spíš opačný efekt. Nikdo nemá styl jako Honza Veselý, který si stoupne před fanoušky, v uvozovkách na sobě „trhá triko“ a řve z plna hrdla, čímž lidi vyhecuje. Neříkám, že jsem s fanoušky nikdy neslavil, ale v sobě tohle nemám, a moc ani nikdo další. Je to prvek, který by do toho lidi dokázal víc vtáhnout, ale pokud budeme předvádět dostatečně atraktivní typy akcí, fanoušky to vyhecuje a dostanou se do toho i tak.

Budete se jako kapitán aktivně zapojovat do přesvědčování obou top Čechů k účasti v mimořádně důležitém zářijovém okně?
Myslím, že přesvědčovat není třeba. Nemyslím, že kdokoli z těch, co chybějí, chybějí proto, aby je někdo víc přemlouval. Velmi dobře vědí, že je ten tým potřebuje, což jim milerád osobně zopakuju, kolikrát kdo bude chtít – ať jako kapitán, kamarád, nebo ten, kdo by chtěl dostat tenhle tým co nejdál. A vůbec to necítím – nechci to ani nazývat křivdou nebo zradou - tak, že my si to teď musíme oddřít i za ně. Takže kdokoli z těch, co chybí, budou vždy vítaní. A pokud každý dokáže, že v tom týmu má být, tak ať v něm je pro kterýkoli další zápas nebo turnaj. Mně spíš přijde trochu líto, že „Satyho“ nejvíc a v podstatě na podobné úrovni i „Veselku“ často kritizují za to, že chyběli. Když se to ale porovná s některými dalšími hráči z jiných nároďáků, tak zase tolikrát nechyběli. A tím, že já si velmi dobře uvědomuju složitost jejich situace a náročnost nabitějších a intenzivnějších sezon, které mají i oproti nám v Nymburce, s rolemi, které zastávají, s tím, že musejí myslet na pár let dopředu, není to pro mě tak nepochopitelné jako pro různé lidi kolem… Za sebe bych si jen rád poslechl jejich důvody mezi čtyřma očima, ani by se to nemuselo pouštět nikam ven. Zajímalo by mě, proč nejsou, co konkrétně je k tomu vedlo. Protože pokud je to dobrý důvod pro ně, musí to být dobrý důvod i pro kohokoli jiného. Jsem otevřený si o tom s kýmkoli promluvit, a až se potkáme, pobavíme se o tom. A ať mají důvody jakékoli, já s tím nikdy nebudu mít problém. Každý má právo na své rozhodnutí, které budu plně respektovat.