Autobusoví pěvci z multikulti nádraží

S KOUČEM LVŮ U16 JANEM SLOWIAKEM Možná se to od nich letošní léto čekalo nejmíň, přesto se dostali nejdál. Jako jediní z chlapeckých mládežnických reprezentací překonali kritické čtvrtfinálové síto na „béčkovém“ evropském šampionátu a měli dvě šance na kýžený postup do divize A. Nakonec však ani lví kadeti - stejně jako kolegové z U18 a U20 - na elitní evropskou scénu nevystoupali a neproměnili tak v návrat už šestý pokus v řadě. Jak ale zdůraznil kouč této národní čety, postup není vždy to nejklíčovější. Ve hře je vždy i něco víc – budoucnost hráčů, národního týmu, posouvání těch, které je třeba udržet, a kteří ještě dnes nemusejí umět to, co jednou umět mohou. Míň je prostě někdy víc. A letošní parta kadetů to v sarajevském Hollywoodu poznala se vším všudy. Ač patřila k nejmenším, porážela i mnohem vyšší. Nevyšlo to vždycky, ale tým stále válčil jako jeden muž. Za burácivého zpěvu v autobuse i při společném přednesu hymny před zápasy. Jako jeden tihle kluci prohrávali a stejně také vítězili, i po vykopání z nepravděpodobných situací. Dali vše, co měli, a i když to nakonec těsně nestačilo, odešli s hlavami vztyčenými. A jejich výrazně vyšší následovníci už za rok mohou jít o štok výš. O mnohých z nich nyní poslyšte v příběhu z jednoho „multikulti nádraží“, na něž ten tucet mladých pušek nejspíš nikdy nezapomene. Roli vypravěče přijal jejich velitel a příležitostný hotelový dozorce Jan Slowiak.  

Trenére, ze tří klukovských mládežnických výběrů se vám přisuzovaly asi nejskromnější šance na letošní postup do divize A, nakonec jste jako jediní proklouzli do semifinále B-divizního ME a měli tak dvě možnosti na postup. Jak jste situaci svého celku viděl vy?
Že bychom jeli na turnaj s vidinou stoprocentního postupu, tak to určitě nebylo. Tyto ročníky postrádají silové typy na pozicích 4 a 3, což je v této věkové kategorii hodně klíčové. Měli jsme značný problém adaptovat naše centry Kalného s Kocábem, aby byli vůbec připravení na šampionát po zdravotní stránce. Dostat je do nějaké výkonnosti a do hry bylo docela obtížné. Jeli jsme tak na turnaj s očekáváním, co bude. Prostřední fáze šampionátu pak byla zase plná euforie, že to hodně vypadalo, že tým je schopen čehokoli, ale v posledních dvou zápasech už jsme nemohli konkurovat v silovosti. Ukázalo se, že ty první tři postupující týmy (Rusko, Bosna, Makedonie) byly opravdu lepší, zejména v těch trochu specifických – balkánských - podmínkách. Tam se těžko dalo dosáhnout víc. S odstupem viděno je 4. místo hezké a ten celek pro úspěch udělal naprosté maximum, jak hráči, tak realizační tým. Hráčům i svým kolegům proto ze srdce děkuju za tu nejlépe odvedenou práci a federaci za nadstandardní podmínky, které teď národní týmy mají.  



Specificky balkánskými podmínkami jste myslel klima, nebo spíš výkony sudích a další faktory?
Klima ani tak hrozné nebylo, spíš šlo o celou organizaci turnaje. Loni jsme hráli v Bulharsku, což by člověk řekl, že nebude velký rozdíl, ale ono to tak bylo – v preciznosti a důslednosti to bylo letos o řád slabší. Velmi specifické bylo i bydlení na hotelu Hollywood, který bych přirovnal k multikulturnímu nádraží, kde se mísili muslimové, ženy v burkách, Židé, Korejci a k tomu 24 národních týmů. To všechno pak ve vestibulu utvářelo neuvěřitelný tok lidí, což skutečně připomínalo nádraží. Jednotlivé týmy ani nebydlely pohromadě, byly rozházené všude možně. Naši kluci tak bydleli na patře s Angličany, Švédy a Bělorusy, přičemž jediný z realizačního týmu jsem tam byl já. Ostatní jeho členové bydleli jinde, přičemž od Angličanů a Švédů tam nebyl nikdo, takže se běžně konalo noční veselí. To jsem se občas snažil korigovat, pak už jsem na to ale rezignoval, protože to nešlo. A naši kluci, kteří byli relativně nejukázněnější, na to trochu dojížděli, protože se pak nevyspali taky.

Je to už všechno?
Jistě ta síla federací, které chtěly uspět, tam cítit byla. Komunikace s rozhodčími byla hodně specifická a nemůžu říct, ačkoli jsme nevystupovali nějak agresivně a snažili se chovat maximálně vstřícně, že bychom nalezli nějakou odezvu. Pískalo se hodně zvláštně.       

Co jste si říkal po tom dost zle vypadajícím druhém zápase s domácí Bosnou a jak jste s kolegy vracel hráčům sebedůvěru?
V tom zápase bylo nejvíc vidět, co nám chybí. Bosenští hráči proti nám byli jako starší dorostenci až muži, byli nadržení, protože první den na rozdíl od nás nehráli, což byla další specialita turnaje. Týkalo se to zařazení – nezařazení Kosova… Bylo dobře, že jsme odbojovali druhý poločas a do utkání se trochu vrátili. Od té chvíle jsme už vlastně hráli play-off, protože jsme museli hrát každý zápas jako o život. Naštěstí jsme měli další den kvalitativně slabší Kosovo. My do toho nicméně šli ve velmi dobré atmosféře, tým hrozně chtěl a vznikala tam až velmi překvapivá pospolitost. Jistě se na tom výrazně podílel realizační tým, ale i kluci sami chtěli co nejlíp reprezentovat Českou republiku a chtěli uspět. Třeba cestou na zápas zpívali v autobuse, při nástupu vždycky zpívali hymnu a byli v tomhle hodně spontánní. I to je velmi nestandardní! Sám jsem to od českého týmu ještě nezažil. Vždycky si tam někdo tak jakoby brouká, tady ale kluci zpívali fakt naplno. Takovou hrdost, že hrají za Česko, jsem ještě neviděl. Kluci se nebáli dávat najevo emoce a hodně se vzájemně podporovali, což se od utkání s Kosovem táhlo i dál, i do zápasu s Ukrajinou, kde jsme bojovali o své bytí na turnaji. Utekli jsme tam hrobníkovi z lopaty a až do utkání s Polskem to šlo jen nahoru. My se snažili z té porážky s Bosnou nedělat tragédii a naopak stimulovat kluky k tomu, co můžeme zlepšit, a co je v našich možnostech.



Ještě k situaci týmu Kosova - k čemu vlastně došlo, že své zápasy hrál jaksi mimoběžně?
Oni nedostali víza do Bosny, takže první dva dny se turnaje neúčastnili. Bosna, která s nimi měla začínat, na nás tak šla odpočatá, kdežto my měli zápas se Švýcary, kde si nás soupeř mohl naskautovat. To my jsme o něm tolik nevěděli, protože jsme přepokládali, že si ho načteme v tom prvním zápase. Jenže když my šli do třetího utkání, Kosovo dorazilo teprve na své první. A pak hrálo i ve dnech volna. Tohle bylo hodně nestandardní. Pro nás to ale nakonec byla výhoda, protože den volna po té Bosně by nebyl tím pravým. Naopak jsme v tom zápase chytili slinu.

Po Kosovu následovaly tři vaše nejlepší zápasy, včetně Ukrajiny v prodloužení, Běloruska a zejména úspěšného čtvrtfinále s mnohem vyššími Poláky. Co tam stálo za vaším vzepětím?
My jsme byli hodně útočně laděný tým (třetí útok na turnaji s 83,4 bodu) a snažili se v každém momentu dodržovat dlouhodobě budovanou herní koncepci, což je „up-tempo“ hra, střílet v prvních vteřinách útoků a vytvářet si na to pozice. Pokud nám to soupeři dovolili hrát, byli jsme tím nepříjemní. Fajn bylo, že jsme se k této hře dostávali v těch klíčových sekvencích. Padaly nám rychlé trojky, které byly naší největší zbraní. A když nám to padalo, byli jsme nebezpeční proti každému. S Ukrajinou jsme se do zápasu vrátili po špatné druhé čtvrtině, ale nebyli jsme s to to překlopit. Ukrajina byla silný tým, měla daleko na víc a díky své silovosti by měla proti Makedonii v utkání o třetí postupové místo větší šanci než my. My ale vždycky dokázali odpovědět na její nápor a zvládli jsme koncovku, což soupeře zlomilo. Nedoházel to v závěru čtvrté čtvrtiny ze šestek a my jsme se v prodloužení i s velkou pomocí nebojácně najíždějícího Kuby Šurého (na následujícím snímku) dokázali odpoutat.



Pak následovalo Bělorusko.
Tam jsme to v nijak líbivém zápase sice lámali, ale dlouho jsme to nedokázali dolomit a strachovali se v koncovce. Ustáli jsme ale asi pětiminutový úsek bez koše na obou stranách a závěr jsme zvládli urvat šestkami. A s Polskem to byla euforie. My jsme kluky hodně motivovali tím, že už dlouho se žádný český tým nedokázal dostat takhle daleko, sejmuli jsme z nich břímě zodpovědnosti a oni v některých úsecích stříleli s neuvěřitelnou úspěšností, což Poláky naleptalo. I když nás přeskákali, nebyli schopní tolik uplatnit své centimetry, hodně toho nedali zpod koše a nenašli odpověď na naši střelbu z dálky. Takový výkon od nás nečekali a v koncovce tomu podlehli, takže to skončilo o hodně. Lámalo se to ale asi až 4 minuty do konce, kdy to bylo asi o sedm. Na druhou stranu z tohoto utkání se nejvíc poučili Rusové, kteří nám v semifinále šli brutálně do těla, hráli strašně fyzicky a my neměli adekvátní hráčské typy na to tomu čelit. Kluci dřeli, strašně chtěli, ale na tohle holt neměli.

Na kadetskou kategorii jste měli nebývalý počet zásahů z trojek. Dokonce 8,6 trefy na utkání, s Finy jste jako jediní vysílali 28,4 pokusu na zápas. Byla to při průměrné výšce kolem 190 centimetrů holá nutnost?
Byla. My jsme neměli centry na té úrovni, že bychom jim poslali míč a oni s velkou úspěšností zakončovali kolem koše. Možná se tam časem dostaneme, ale v tomhle věku mít vysoké pivoty ještě není obecně úplná výhoda. Při jejich efektivitě a využitelnosti v obraně to ještě potřebuje určitý vývoj. My navíc neměli ani extra silné najížděče, takže zaplaťpánbůh za ty velmi dobré střelce. To jsme se snažili využívat a celá naše koncepce na tom byla založená – vysoké tempo, rychlá přihrávka, maximálně jeden extra pas z nájezdu a střela. To jsme hodně propracovávali. Hráče jsme tu nijak nesvazovali, naopak jsme je ve střelbě, pokud měli volno, podporovali. Snad jen v koncovkách, pokud jsme vedli, jsem je nabádal, aby stříleli jen opravdu otevřené střely, a jinak chodili dovnitř.      
Ústředním trojkařem byl Ondřej Hanzlík (s číslem 8 na následujícím snímku), který to odpaloval odkudkoli. Měl hodně pokusů a hodně jich i proměňoval, nicméně co ještě by při své trojkové střelbě mohl zlepšit?
On to sám ví. Rád by hru častěji vyvážil nájezdem, ani na to není nešikovný. Chybí mu jen trochu silovosti, vše řeší velkou šikovností. Mě ty jeho střely ale vůbec nerušily, protože kdybyste viděl, jakou je schopný mít úspěšnost v tréninku, tak on má právo střílet. Dokáže dát třeba pět trojek v řadě, na tuhle kategorii už má stabilní styl, fakt dobrou ruku a je to střelec od Pána Boha. Když jsme měli na několika našich akcích německého experta Torstena Loibla, což je šéftrenér japonského národního mládežnického programu, předal nám vedle některých prvků do „up-tempo“ hry i cvičení včetně střeleckých rekordů, které dlouhodobě shromažďuje u některých střeleckých drilů japonských nároďáků. A Ondra, který přijel ze španělské Vitorie koncem června, hned na prvním srazu, kde jsme ty střelecké drily pořád dokola opakovali, se okamžitě dostal mezi japonské rekordmany. Každý trénink v nějakém z těch pěti drilů atakoval rekord, protože tu ruku má, a já věřím, že před sebou má slušnou budoucnost a je jen dobře pro český basketbal, že takového hráče máme.



Ondřej od zápasů s Ukrajinou nešel až do semifinále s Ruskem pod 23 bodů, navíc z křídla se 191 centimetry sbíral i dvojciferný počet doskoků, kterých měl jasně nejvíc z týmu. Pokud ještě vyroste, kam to jako takto komplexní hráč může dotáhnout?
Tu oficiální výšku musím trochu opravit, on má totiž už 201. Centimetry už tak na vrcholový mužský basket má a vyrůst ani moc nepotřebuje. Jeho hra není o fyzičnu, protože byť jako somatotyp už je zpevněný, ještě není tak osvalený a těžko se mu odolává fyzickému kontaktu. Všechno řeší basketbalovostí. Když na něj zatlačila některá fyzičtější křídla, nemohl ten souboj ustát silou, ale vyřešil to blokem, na což má cit a hlavu. I řada jeho doskoků vycházela z dobré orientace, předvídavosti a rychlejších rukou, než měli ti silovější soupeři. Dobrá četba hry je jeho doménou a je tak o krok před ostatními hráči.

Ještě k výšce – vy jste porazili Poláky, kteří byli oficiálně o 5 čísel v průměru vyšší, Rusové v semifinále dokonce o šest. Jakým handicapem ta menší výška byla, když jste měli dokonce druhé nejlepší doskoky a jen těsně jste zaostali za Ruskem?
Menší jsme v průměru byli, ale dělal to spíš perimetr než naše podkošová sestava. Měli jsme dva centry Kocába (na následujícím snímku) s Kalným s 210 a 207 centimetry. Opakuju ale, že aktuálně to není ta největší zbraň na doskok. Nám spíš chyběla další silová „trojka“ nebo „čtyřka“, což jsou typy, které teď Česko nemá. My byli nižší na těch dalších pozicích, měli jsme relativně nízké rozehrávače i křídla, byť Hřebík to vynahrazoval velkou dynamikou na nohách a Staniszewski svou odolností. Tito hráči mohli konkurovat fyzičnem, ale i oni by pár centimetrů navíc potřebovali. Týmy na turnaji disponovaly hodně hráči mezi 193 a 205, což my neměli, a v rotaci nám pak chyběli. My jsme měli dva výraznější dlouhé, pak Hanzlíka a dál už jsme sklesali na 190. A pokud jde o doskok, náš tým měl od začátku, co jsme se sešli, problémy konkurovat v soubojích 1 na 1 v odolnosti. Každý nás v obraně obcházel. A i při odstavování na doskoku jsme byli velmi (důrazně) neodolní. Na tom jsme hodně pracovali a tři měsíce naše tréninky obsahovaly cvičení na close-outy (dobírání útočníků s míčem tak, aby nemohli snadno vystřelit, nebo najet do koše) a odstavování na doskoku, protože bez toho bychom vůbec nemohli hrát. O něco se to touhle systematickou prací zlepšilo a dlouho jsme doskok na ME dokonce vedli, ale poslední dva zápasy o postup do divize A jsme v tomhle prohráli a těžko se tomu vzdorovalo. Soupeři byli mnohem fyzičtější, tuhle naši slabinu četli a šli do ní.  



Asi teď slyším podobné stesky jako od vašeho nového trenérského kolegy od reprezentace U18 Luboše Bartoně. Budete víc tlačit na kluby, aby tímhle směrem pracovali důrazněji a hráči přicházeli do národního týmu vybavenější?
V každé mé zprávě z posledních let, z ME nebo z mistrovství republiky, pořád píšu: „Chybí návyk na box-out (odstavování na doskoku).“ Kluby navštěvuju, mluvíme spolu, nicméně v tom neustále zaostáváme, byť na turnaji se nám v tomhle dlouho dařilo. Upozorňuju ale, že šlo o divizi B. Pořád to není naše silná stránka, ale snad se to postupně zlepšuje a kluby to berou za své. Luboš měl stejné problémy. My to spolu probírali a ta stigmata českého basketbalu jsou rok za rokem stejná, byť míra talentu hráčů je rozdílná.

Kde se u nás schovávají ti vyšší kluci nebo holky, kteří a které chybějí napříč mládežnickými reprezentacemi?
Je jich málo, to je fakt. Letošní ročník kadetů je v tomhle specifický – ještě nedávno měl tři klasické pivoty, dva na ME nakonec jeli, a přibyl jeden, který vyrostl, ale zásadně to situaci nezměnilo. On je strašný rozdíl dostat se na ME jako perimetrový hráč bez nějakých extrémních výškových předpokladů, než jako pivot. Je to až úsměvné, a i když teď poněkud přeháním, pivoti mají svou nominaci téměř jistou. Ta konkurence je tam úplně jiná. Vy ale nemůžete jet s týmem, kde váš nejvyšší hráč bude mít 190. Kolikrát je vůbec obtížné ty podkošové pozice nanominovat. Není to ale pravidlo. Máme tu výkyvy – třeba ročník 1980 byl snad nejvyšší, co jsme kdy měli, a teď zase ročník 2003 má velice slušné výškové předpoklady. To ovšem hned neznamená, že bude i extra produktivní, protože ti hráči teď ještě neumějí svou výšku tolik využít. Výškový materiál tam ale zajímavý je. Už teď tam vím o pěti šesti dvoumetrových a vyšších.     

Mimochodem, kdo z předpokládaných opor vám na ME chyběl?
Chyběl asi dvoumetrový Vondra, který při svém somatotypu ten překotný růst pozvolna zpracovává, takže by byla otázkou jeho produktivita. Je to ale zajímavý typ, od dvojky do čtyřky. Ještě se omluvil Matoničkin, což je další tenčí, ale somatotypem zajímavé křídlo, jinak ale už asi nikdo zásadní nechyběl.



Byla při velmi produktivním útoku nejzásadnějším problémem na turnaji obrana?
Ano, a ten problém byl dvojí. Pokud jsme soupeře nedokázali zastavit, a dostávali koš za košem, nemohli jsme ani chodit do protiútoků s takovou efektivitou jako při ziscích nebo doskocích. A naše hra v postupném útoku nebyla tak produktivní jako v rychlém přechodu.     

Třebaže se to u kadetů ještě těžko předvídá, u kterých hráčů vidíte potenciál pro slibnou budoucnost mezi dospělými aspoň na úrovni NBL, pokud na sobě budou dál pracovat?
Pro českou ligu tam může vyrůst víc hráčů. Včetně těch, co chyběli, by jich mohlo být pět šest. Pro reprezentační úroveň má největší potenciál Hanzlík a Kocáb. Tomu ale musí fungovat zdraví a musí dobře trénovat. Potřebuje zlepšit dovednosti, aby byl jistější ve všech činnostech. Fyzično a somatotyp ale pro vrcholový basket má vynikající. Doufám, že to ti kluci vydrží.

Jakou naději na postup do divize A skýtá sestava pro příští léto?
To se těžko posuzuje. Loni mi přišlo, že hráče ročníku 2001 jsme měli silovější, a přestože jsme vyhráli skupinu, ten návrat mi připadal daleko méně reálný, neboť těch silných týmů tam bylo dobře šest. Letos to při optimálním nalazení a všech příznivých okolnostech vyjít mohlo. A za rok? Já tam vždycky jedu pro ten návrat do divize A, na druhou stranu se snažím hrát s hráči, kteří tu budoucnost jednou budou mít v českém nároďáku dospělých a minimálně v nejvyšší domácí soutěži. Nedělám věci jen pro výsledky. Snažím se hrát s těmi, kteří teď ještě nemusí být tak produktivní, ale můžou se nám tam vrátit. Hledat tedy jen postup jako jediný cíl není ta nejlepší cesta. Pokud bychom letos postoupili, tak ti perspektivní hráči ročníku 2003, o kterých jsem díky jejich výšce mluvil jako o zajímavých, by sice měli v divizi A super zkušenost, ale taky by to mohlo být kontraproduktivní. Takže i když vím, že mým úkolem je postup, pracuju i dlouhodobě a s vnímáním, kam je které hráče třeba posouvat. Z loňského výběru kadetů se už letos prosadila čtveřice hráčů ročníku 2001 v U18, což byli Vyroubal, Böhm, Noumeros a Sýkora. Hráli velké minuty a doufám, že za rok se stejně prosadí v U18 i Hanzlík s Kocábem, když budou zdraví. A třeba přibude někdo další. I tohle je smysl naší práce, abychom v rámci jednotné koncepce připravovali hráče pro přechod do dalších kategorií a aby nenastal odliv těch klíčových jmen, tedy abychom to teď neuhráli s někým, kdo už za rok s basketem na této úrovni ani nebude pokračovat.